Krvavý polibek /Snarry/ ✔️

4.

Kdyby se venku neozvalo zaštěkání psa, seděli a leželi by tam určitě ještě několik dní. Dokud by nezaštěkal jiný pes, anebo dokud by se zkrátka nestalo něco, co by víc upoutalo jejich pozornost, což bylo ale v tuto chvíli naprosto nemožné. Harry slyšel, jak Malfoy sípe, zachytává vzduch, aby se mohl pořádně nadechnout. Sám na tom nebyl nejlépe, ani jemu se nedostávalo kyslíku, ač ho všude okolo bylo celkem dost. Jeho dlaň stále spočívala na tom nehybném rameni, jakoby se k němu přilepila. Nedokázal ji zvednout, nedokázal se na ten velký ranec čehosi, zřejmě živého přestat dívat. A přitom měl šílený strach.

Co to provedl? Zvládl to? Co bude dál? Proč si tyhle otázky pořádně nepoložil předtím? Ne, tak to nebylo, on si je položil, ale nedal si vůbec žádnou práci s tím, aby na ně odpověděl. Bylo mu to jedno přece, vzpomínal na čerstvé myšlenky z téhož dne, kdy si při každé další zdolané překážce řekl, že je mu fuk, jaké to bude mít následky, jen když se to podaří.

No, tak se to asi podařilo. Super.

„To není možné. Pottere, okamžitě mě pusť!" okřikl ho Malfoy. Harry si ho nevšímal, nemohl. Měl před sebou mnohem důležitější objekt. Na tom slizkém zbabělci teď vůbec nezáleželo. „Slyšíš mě, ty mrňavej parchante?!" No, tohle už Harry přece jen vnímal, neměl totiž tu nadávku rád. Popadl svou hůlku a namířil ji na Malfoye, aby ho znovu zbavil hlasu. V duchu si mohl vřískat, jak chtěl. Harry potřeboval přemýšlet a soustředit se.

Náhle byl na sebe naštvaný, že se do toho balíku nepodíval dřív. Bytostně vnímal vlastní strach, co najde, až ho rozbalí a proto se k tomu vůbec neměl. Malfoy sebou škubal, periferním viděním ho registroval a trochu ho to uklidňovalo. Momentálně v tom nebyl sám, ovšem jen do té doby, než se zdekuje a vypadne, což byl další bod jeho plánu. Pak tedy asi taky nebude sám, jenže co mohl od té neurčité společnosti čekat? No, rozhodně nic dobrého.

„Eh... Profesore?" zkusil to Harry opatrně. Třásl se mu hlas a měl i zpocené dlaně, cítil, jak jsou vlhké, stejně jako čelo. Studený pot, jehož příčina vždy pramenila z něčeho ne zrovna dobrého, mu na horkém čele vyskakoval v miniaturních kapičkách, ale nestékal, držel se tam a kdykoliv se jen trochu pohnul vzduch v místnosti, Harry ho cítil o něco víc.

Vážně tomu věřil? Mohlo to být jen nějaké kouzlo, které se pod jeho dlaní a prsty zhmotnilo a on měl nabít dojmu, že ta kůže pod hedvábím žije. Není dobré, upínat se tolik k pozitivnímu výsledku.

„Profesore Snape..." hlesl. Lucius Malfoy na druhém konci místnosti zahýbal nohama a trupem. Harry ho zpražil vražedným pohledem. Sice to moc nezabralo, soudě dle Malfoyova neméně vražedného výrazu ve tváři, ale aspoň sebou přestal mlít. Harry se po kolenou přesunul kousek dál. Odhadoval, že by mohl být zrovna u hlavy. A skutečně, mezi rozšklebenými lemy hedvábí vykukovalo několik slabých pramínků vlasů. Černých vlasů. Tak černých, jak jen černá může být.

Srdce se mu rozbušilo jako o závod. Tedy, bušilo jako bláznivé i předtím, ale teď by s ním asi dokázal rozbořit dům, jako s demoliční koulí. Nebo dynamitem. Naklonil se víc nad tělo, očima pátral po dalších známkách jakéhokoliv pohybu. „Pane, slyšíte mě? Já vím, že ano." Po vzoru klasických situací znovu zatřásl s ramenem. Nějak mu prostě přišlo příhodné říct pár slov a přidat k nim i něco fyzického.

Nic se nestalo. Dokonce zmizela i husí kůže. Všechno bylo stejné jako před rituálem, jen hedvábný vak byl teď vlhký a ještě víc studený.

Zas ta ramena. Malfoy se smál a třásl při tom celým tělem. Vážně děsivé, napadlo Harryho. Ani nedokázal cítit vztek, že se mu posmíval, byl zmatený a najednou nechtěl uvěřit tomu, že se rituál nepovedl.