Krvavý polibek /Snarry/ ✔️

5.

Harry sebou trhl, cosi kolem něj prolétlo a až když to dopadlo na Snapeovo tělo, rozpoznal v tom velký kus černé látky, blízce podobající se hábitu. Minerva stála vedle něj, roztřesenou ruku s hůlkou namířenou k zemi, ve tváři nefalšovaný děs. Vlastně jí byl docela vděčný, že profesora zahalila, ten pocit, když ho takhle viděl, byl... divný. A to si to za posledních několik měsíců představil nejméně tisíckrát.

„Co jsi to provedl, Harry?" zašeptala ředitelka. Způsob podání těch slov ho bodal do bubínků i do srdce. Naštvat McGonagollovou možná ustál, ale dozvědět se, že se v něm právě zklamala...

Podíval se na ni, pak zpátky na ležícího muže, neměl nic, co by na to řekl. Nic na svou obranu. Jen to, co věděl pouze on a profesor Snape a i to mu najednou přišlo triviální ve srovnání s tím, že si právě proti sobě poštval samotnou smrt. Jedinou výhodu viděl v tom, že už se nemusí rozhodovat, zdali je to špatné nebo dobré a zdali to vůbec chce a jestli pro to udělal vše. Ta dýchající mrtvola - muž právě vyřešil nejedno Harryho dilema.

„Já..." začal, ale nedokončil. Neměl by si za svými činy stát? Snažil se nelitovat svých rozhodnutí. Snad jen v případě Červíčka trochu pochyboval, jestli ho neměl zabít ještě v Chroptící chýši a taky si trpce vzpomněl na smrt Cedrika. Kdyby se tehdy v bludišti zachoval podle, nemusel zemřít. Ale kam by došel, pokud by po každém rozhodujícím kroku uvažoval, jestli byl správný? Ano, kdysi si dával za vinu, kolik lidí ve válce s Voldemortem zemřelo, dlouho si myslel, že to bylo kvůli němu, ale pak pochopil, jak malinkatý je v tom velkém kouzelnickém světě a že všechno, co se kolem něj děje, nemusí nutně znamenat, že to má na svědomí on. A pokud měl teď co do činění se skutečností, že je Snape naživu, pak nemohl udělat krok zpátky. A po pravdě ani nechtěl.

„Mohla byste odejít?" řekl chladně. Minerva do sebe překvapením natáhla vzduch, až to zasvištělo.

„Pottere?"

„Prosím, odejděte, paní profesorko. Tohle je moje starost."

„Tvoje starost? Tvoje...? Uvědomuješ si vůbec, co jsi provedl? Až se to provalí, půjdeš před soud a budou se na tebe dívat jako na Smrtijeda. A mě do toho zatáhneš taky, když s tím nic neudělám," bránila se ředitelka. Harry se krátce podíval po objektu jejich hádky. Bylo jen otázkou času, až profesor otevře oči a pak se děj vůle boží a on chtěl ten čas využít k tomu, aby donutil McGonagallovou odejít. Snape nebyl mrtvý, neměla tedy důvod ho odnášet zpět do Bradavic.

„A co chcete jako udělat? Zabít ho? Půjdete si před soud stoupnout taky, ale za vraždu!" Harry nepoznával svůj hlas, když to říkal, nicméně v sobě poznával cosi temného, co se občas objevilo, aby si to prosadilo svou. Možná nějaká přeživší buňka z Voldemorta. V jeho případě stačila i jedna jediná.

„Harry... buď rozumný. Nevím, jak se zachovat, ale nemohu tě tu s tím... s ním nechat samotného. Nevíme, co se při tom oživování stalo. Moc se bojím profesorova probuzení. Nemusí to být ani on, jen jeho schránka a v ní... ah, Merline, ani si nechci domýšlet, s čím strašným se ještě můžeme potýkat. Musíme někoho zavolat, někoho z řádu..."

„Nejsem v řádu už rok a půl, nechci tu žádné bystrozory," odsekl Harry. „A když už jste zmínila něco strašného, co třeba Malfoy?"

„Malfoy?" vyplivla ze sebe ředitelka. Div, že Harryho nepoprskala.

„Ano, to jeho krev jsem při rituálu použil. A jak se zdá, v tom, že je největší Snapeův nepřítel, jsem se ani moc nesekl." Harry vypnul hruď, troufl by si být za svůj úsudek na sebe pyšný, jenže to by se na něj Minerva nesměla dívat jako na vyvrhele kouzelnické společnosti.