Krvavý polibek /Snarry/ ✔️

11.

Harry se podíval na hodiny. Jak dlouho mu ta hrdost asi vydrží? Zatím to byla skoro půl hodina, co odešel z koupelny. Samozřejmě několikrát přistoupil ke dveřím a snažil se zaposlouchat do zvuků. Kdyby to vypadalo špatně, tak už dávno dovnitř vtrhne, ale jediné, co zaslechl, bylo Snapeovo namáhavé oddechování. Jestli chce být za pitomce, zvolil si tu nejlepší cestu. Harry si o něm v tuto chvíli rozhodně nemyslel nic jiného. Musel ale uznat, že být na jeho místě, asi by se zachoval stejně. S tím rozdílem, že Snape by se ho neptal, nedal by mu na výběr. Popadl by ho za vlasy a odtáhl zpátky násilím.

Harry mezitím postavil na čaj. Zakručelo mu v žaludku, když zaléval hrnky horkou vodou. V mysli si rekapituloval stav potravinových zásob a ucítil nepříjemný tlak v břiše, když si uvědomil, že s tím málem, co mají, vydrží sotva dva dny. Nemusel se ani dívat do skříňky, aby se přesvědčil. Nedá se nic dělat; jakmile se ten bručoun vrátí do postele, půjde někam sehnat jídlo. S tím se znovu otočil ke koupelně, jejíž dveře se najednou otevřely a na prahu stanul Snape v celé své posmrtné kráse. Tedy, pokud by si Harry něco takového pomyslel, tak se značnou ironií. Protože člověk, který na vás vrhá místo pohledu blesky, mívá většinou do krásy hodně daleko. To hlavní, co mělo Harryho zajímat, byl fakt, že Snape stojí na vlastních nohách a že ten postoj ani trochu nepřipomíná postoj člověka, který byl ještě před chvílí zcela nemohoucí a závislý na pomoci druhého.

„No páni, nečekal jsem, že se zotavíte tak brzy," podotkl Harry překvapeně. Starší muž nakročil jeho směrem, na což ten mladší zareagoval ústupem vzad. Snapeova chůze nebyla dokonalá, to se dalo čekat, ale jako kdyby s každým krokem získával stále větší jistotu. A Harry měl sto chutí utéct někam hodně daleko.

„Vaši hůlku," sykl Snape. Harry vyvalil oči.

„Moji hůlku?" zopakoval nevěřícně. Snape se zastavil zhruba dva metry od něj a natáhl ruku před sebe. Harry zaostřil skrz své brýle na jeho obličej. Ten bílý flíček na čelisti... nebyla to pěna na holení?

„Potřebujete to říct ve svahilštině? Nebo v japonštině?"

„Vy jste se přece jenom oholil?" vydechl Harry. Dokonce cítil, jak se mu na rtech usazuje drobný úsměv.

„Vaši hůlku, Pottere a přestaňte na mě civět jak Weasley na Grangerovou," zahřměl profesor. Harry zamrkal poplašeně víčky. Měl by se nad těmi slovy pozastavit? Radši snad ani ne.

„Na co chcete moji hůlku? Evidentně jste v pořádku. Jestli mě musíte mermomocí proklít, použijte stínovou, nebo bezhůlkovou magii." Harry si založil ruce na prsou a dal tak najevo odmítavý postoj. Snapeovo chřípí se rozšířilo zlostí.

„Prostě mi dejte svou hůlku," procedil skrz zuby. Prsty na vztažené paži napodobily obvyklý posunek, jemuž ale Harry nevěnoval pozornost. Tedy těm štíhlým prstům ano, ale gestu ne.

„Vím, že můj bývalý profesor lektvarů nemá ve svém slovníku slovo prosím, ale možná by se mohl snížit aspoň k normálnímu tónu, namísto rozkazovačného. Protože pořád jsem to já, kdo z nás dvou hůlku má a nebojím se ji použít," zašklebil se Harry.

„Jak jste správně naznačil, Pottere, snižování není má parketa. Nechcete však, abych vás obvinil z krádeže mé hůlky? Nechal jste ji v mém hrobě, nemýlím-li se. V podstatě jste mi ji odepřel, což se dá chápat jako, že jste mi ji vzal, tedy... ukradl!"

„O co se to pokoušíte?" vyjekl Harry.

„Nepokouším se o nic," Snape se zamračil, než pokračoval. „Jen bilancuji vaše zásluhy. Jeden únos, dvakrát znesvěcení cizího hrobu, praktiky černé magie, další únos, k tomu krádež hůlky. A celé to zabalme do primitivního mozečku bývalého hrdiny, což je na tom asi to nejhorší, protože hloupost zůstane vždy bez postihu. A jak k tomu pak my, ubohé oběti přijdeme?"