Krvavý polibek /Snarry/ ✔️

10.

Harry už slyšel za svůj krátký mladý život hodně vtipů. Ty nejzvláštnější vždy vyprávěl pan Weasley, pocházely totiž z mudlovských novin, nebo je přinesl od někoho, kdo je též měl rád. Pár jich znal i George, ale ty už se spíš týkaly kouzelnického světa, jako třeba – Voldemort povídá Červíčkovi: Červíčku, vejce; a Červíček na to: míchaná, nebo na tvrdo, můj pane? A Voldemort odpoví: Podrbat! – A to zase Harrymu nepřišly pro změnu ani moc vtipné. Ovšem, to co právě zaslechl z úst svého bývalého profesora lektvarů a muže, jenž vstal z mrtvých, aspirovalo na vtip století, alespoň takový měl Harry pocit, že by to měl brát. Ačkoliv brát to tak, bylo pochopitelně proti jeho zájmům.

„Děláte si ze mě srandu?" nakrčil Harry nos, až mu popojely brýle dolů, tak si je zase posunul zpátky. Snape na něj hleděl víc než neutrálně, vlastně vypadal jako socha a i ty mívaly ve svých kamenných tvářích víc výrazu než on.

„Ano," řekl pevným hlasem. „A už nikdy mě nenuťte, abych to opakoval. Víte, že normálně nežertuju." S tím odvrátil hlavu a dal tak najevo, že celou debatu na toto téma uzavírá. Harrymu se vrátil do plic vzduch a srdce se trochu zklidnilo. Když totiž Snape řekl svou otázku, Harrymu připadalo, že se muselo zbláznit, jak se mu dralo z těla ven. A nejen krkem, ale i jinými otvory. Ano, velmi zřetelně cítil jeho tlukot i ve svém klíně, což v danou chvíli ale považoval za přirozené, vzhledem k tomu, že po tom nevzhledném muži navzdory všemu toužil.

„Já to myslel vážně," zahučel k posteli. Snape se chvíli vůbec nehýbal, než na něj přemístil znovu svůj temný pohled.

„Měl bych se bát? O svou počestnost?" utrousil.

„Asi nebudete o nic víc nevinný jako já zkušený. Poslední rok a půl jsem žil se ženou," nedal se Harry zastrašit, ovšem musel si dát hodně velký pozor, aby nesklouzl do kalných vod zoufalého žadonění o tělesné blaho. Rozhodně nebude prosit na kolenou. Jen chtěl, aby Snape poznal, že to myslí vážně. Když už neměl žádný další plán, co s jejich společným soužitím na útěku, tohle se aspoň trochu konkrétně tvářilo.

„Věřte mi, Pottere. To poslední, na co mám teď náladu, je řešit vaši sexuální frustraci."

„Super, tak co chcete řešit jiného? Já se podřídím. Nebude mi to dělat potíže..." Harry se zarazil. Nebyl příliš zdatný ve vytváření neúmyslných dvojsmyslů, ale ten co vypustil ze svých nerozvážných úst teď, aspiroval na dvojsmysl století. A ne jen proto, že si to sám uvědomil, ale že si to uvědomil i druhý muž, který na něj v jediné vteřině seslal hned několik různorodých pohledů, od zmateného počínaje, po vražedný konče.

A právě ten poslední Harryho dopálil.

„Snad jste si nemyslel, že jsem vás vrátil mezi živé pro vaši oslnivou osobnost, nebo snad pro ten neodolatelný úsměv, který jste za svého života rozdával na všechny strany."
„Vskutku ne?" vyklenul Snape obočí. „A proč tedy? Že by kvůli tomu, jak jsme se zbožňovali navzájem a jak jsme si šli vždy na ruku?"

„A co kvůli mé oddané lásce k lektvarům?" střelil Harry.

„Řekl bych spíš, že jste mě oživil proto, abyste mi mohl poděkovat za můj, ve vašich očích, vstřícný způsob podání lektvarové látky, nebo spravedlivé přidávání bodů nebelvírské koleji, nemám pravdu?"

Harry už nic dalšího v záloze podobného této absurdnosti, co právě oba nechali vyplout ze svých úst, neměl. Snad jen... pravdu. Ale ta nebyla ani absurdní, ani sarkastická, byla to pravda ve své nejpravdivější podobě. Jenže po těch několika vyřčených slovech mu najednou přišla příliš křehká, příliš zranitelná a tak snadno pošlapatelná, aby ji dal všanc jen tak pro nic za nic.