Pale Convict |Winter Soldier ff|

1.Kapitola

,, ...už taje. Můžete ji odpojit. Opatrně, Parkinsi!"

Z dálky ke mně doléhaly jakési hlasy, které se stále zdály hlasitější. Cítila jsem, jak mé tělo opouští ztuhlost a chlad. Ten mi ale nevadil, pouze jsem ho cítila.

Pomalu jsem naklonila hlavu na levou stranu. V krku mi nepříjemně zakřupalo a ucítila jsem, jak se dva kovové chrániče, krycí mé krční obratle, o sebe mírně otřely a vydaly jemný kovový zvuk. Hned nato jsem otevřela oči. Přes pravou část obrazu, který jsem viděla, problikával rudý zaměřovač, přičemž skákal po tvářích přítomných osob a automaticky se mi tak do mozku zobrazovaly dostupné informace z internetu o těchto lidech. Dostupné... Vím, zní to jako málo, ale dá se z nich odvodit hromada dalších věcí.

Opět jsem se o sobě nedozvěděla nic. Nic o mně. Jen to, že jsem Pale Convict. Co to vůbec znamená? Kdo sakra jsem? Jak dlouho tu jsem? Proč?

Pamatovala jsem si jen pár věcí. Většinu z nich byly obrazy vyděšených tváří mých obětí těsně před smrtí, nebo hořící domy. Tak tohle tedy jsem? Ale z mého předešlého života jsem nevěděla zhola nic. Žila jsem vůbec někdy mimo tohle všechno? Najednou se mi vybavilo pár jmen.

Kdo byl Howard Apiston?

Svalová ztuhlost i počáteční malátnost kvůli chladu mě už skoro zcela opustila a já se mohla bez problémů hýbat. I tak ke mě přišli dva lidé v bílých pláštích a každý mě vzal pod jedním ramenem. V doprovodu několika ozbrojených mužů mě vlekli přes tmavou chodbu, kterou osvětlovalo pouze pár pohasínajících bílých žárovek. Tímto způsobem mě dovlekli až do velké kruhové místnosti a posadili mě do křesla, které bylo součástí většího stroje.

Věděla jsem přesně, co mě čeká. Tyto okamžiky mám vryty do paměti zhruba stejně silně, jako jména všech těch lidí, které jsem musela zabít. Ale to co je zabilo, byla jsem to vůbec já? Vždy, když začali říkat ta slova, dostavil se takový zvláštní pocit. Jako by se mozek snažil zabránit nějakému psychickému stresu a tak se zbavil všech emocí, výčitek a ostatních lidských zábran. To ale nebylo všechno, ten pocit mi bránil neuposlechnout rozkaz, který vyřkl člověk, jenž mi přednesl těch deset slov. A já v tu chvíli opravdu nedělala nic jiného, než plnila pokyny. Žádné vnitřní boje mezi myslí a mozkem, prostě jsem v ten moment nedokázala uvažovat nad něčím jiným.

Místností se rozeznělo hučení z elektrického generátoru. V tu samou chvíli se do mého těla přes levý spánek rozšířila nesnesitelná bolest. Elektrický proud, jak já jo nesnášela... Celé mé tělo se jeho vlivem napjalo a ústa se mi otevřela v němém výkřiku. Křičela bych i nahlas, kdybych měla funkční hlasivky, ale když jsem tehdy přišla o polovinu jazyka, tak už jsem je k ničemu nepotřebovala a tak se mi je z preventivních důvod odstranili.

Z mé hlavy nakonec zmizelo jméno Howard Apiston, dokonce i několik dalších útržků z různých událostí, které se asi nejspíš alespoň trochu týkaly mé minulosti. Všechno bylo pryč, zase.

,,Smok."

Do ticha místnosti, které přehlušovalo pouze mé hluboké dýchání, zazněl klidný hlas.

,,Magnes.''

Ten pocit najednou vyklíčil někde v mém hrdle a jako nějaký plevel se mi bolestivě rozrůstal směrem k hlavě.

,,Gwiazda."

Mírná, avšak vytrvalá a tupá bolest zachvátila můj mozek. Nemohla jsem dělat nic jiného než poslouchat další slova, která mi už předem rezonovala v hlavě.

,,Siedem."

Bolest se do mě stále více zakusovala.

,,Marchewka."

Bože, ať už to přestane!

,,Luk."

Toto slovo bylo vždy hraniční. Zde mizela ta ukrutná plíživá bolest a nastupovala má druhá stránka.

,,Teatr."

Doslova jsem si uvědomovala, jak ze mě vyprchávají emoce a city. První to byl strach, pak láska.

,,Jagnię."

Všechno to, z čeho se skládá lidská osoba bylo pryč. Hleděla jsem na mluvčího vyrovnaně a chladně. Tento stav byl i docela příjemný. Vše jsem hodnotila realisticky a bez bolesti.

,,Dwa."

Teď se prohloubil pocit toho, že daného člověka musím poslouchat. Stále to ale nebylo stoprocentní... Vždyť zbývalo ještě jedno slovo.

,,Popiól."

Zaznělo to poslední, desáté, slovo a ze mě se stal rázem jiný člověk. Tvrdě jsem sledovala lidi v místnosti. Zaměřovač zběsile kontroloval okolí před případným nebezpečím. Myslím, že jsem musela nahánět strach. Přece jenom, vypadám jako poloviční robot s rudým okem a jsem nastavena na splnění čehokoliv.

,,Tvůj nový cíl je Winter Soldier, tady je složka."

To jméno už jsem někde zaslechla. Nejspíš nějaký významný politik, šéf banky nebo vůdce nějaké mafie...

S pohledem upřeným do mužových očích jsem k němu natáhla ruku a přijala od něj nabízenou složku. Až když jsem ji otevřela, odvrátila jsem od něj zrak a začala v rychlosti pročítat základní informace o tom Zimním Vojákovi.

Můj prvotní odhad ale selhal a mě došlo, že jeho jméno jsem neslyšela ve spojitosti s nějakou kampaní, ale kdysi dávno v kontextu s mým vývojem a tréninkem. Když je tedy Winter Soldier jedním z nás, proč ho mám zabít?

Rozkaz je ale rozkaz, proto jsem jen s přikývnutím vrátila složku a následovala dvojici ozbrojenců z místnosti. Mířili jsme směrem ke skladu zbraní, tam, kde mám uložené i své pracovní oblečení a motorku.

.....

Sklad byl snad nejlépe udržovaná místnost v tomto komplexu. Zbraně ani střelný prach totiž nemohl být skladován ve vlhku.

Z kovové skříňky jsem vytáhla poskládané oblečení a začala se svlékat. Doteď jsem na sobě měla jen lehké triko a tepláky, takže jsem se cítila vcelku pohodlně. Kombinézu jsem pomalu rozložila a začala se do ní cpát. Oproti mému předešlému úboru to bylo peklo. Oblečení bylo dost drsné a takové tvrdé, takže špatně sedlo na tělo. Nic z toho ale nijak nevadilo, byla jsem zvyklá.

S dopnutím vcelku těžkého pásku, který skrýval dva bojové nože, pistoli, náboje a pár dalších zbraní, jsem nastoupila do nenápadné bílé dodávky, kde už čekalo dalších osm ozbrojených mužů. Jako vždy všichni měli rozdělené rozkazy a celá akce byla do puntíku naplánována. Auto opustilo základnu.

Můj cíl se měl nacházet v lesích poblíž Berlína. Snažil se tam nejspíš úkryt nejenom před světem, ale i před Hydrou. Nejspíš, ani netušil, že má ve svém levém předloktí zabudovaný čip s GPS lokátorem. Byl to zrádce, a ty nemá Hydra ráda.

Mým úkolem ale nebylo myšlení nad těmito věcmi. Já jsem ho měla zabít a bylo mi jedno proč. Byl to můj cíl.