Pale Convict |Winter Soldier ff|

17.Kapitola

Na moři jsme byli již osmým dnem. Naše soužití bylo velmi náročné a komplikované. Museli jsme spát na střídačku a dávat maximální pozor na stav toho druhého. Winter Soldier kdykoliv ze spaní mohl začít křičet, já dostávala své zabijácké záchvaty. A v tu chvíli byla potřeba druhá osoba, aby byla schopna co nejrychleji zasáhnout a zabránit tak prozrazení.

Nevím, co dělal James, když jsem spala, ale já se v době volného času věnovala vyrývání hladkých ptačích těl a pampeliškových květů do dřeva, ale později i do jednotlivých kostek ledu. Umřela bych jinak nudou. Když jsme byli oba byli vzhůru, můj společník mi vyprávěl, hráli jsme nějakou improvizovanou společenskou hru nebo dělali z nudy jiné věci. Hromada volného času a nutnost nicnedělání nás oba přiváděla téměř za hranice zdravého rozumu. Proto nebylo divu, s jakou radostí jsme zaznamenali troubení ostatních lodí v přístavu a pak i chvíli, kdy se lodní motory vypnuly a my se tak pouze pohupovali na mořské hladině.

Teď jsme ale neměli tolik času se dostat ven, jako když jsme se vkrádali do lodi. Námořníci totiž vykládali zboží hned po připlutí do přístavu a až potom měli možnost dostat se do města. Měli jsme tedy omezený výběr příležitostí.

Winter Soldier stejně jako já sledoval pečlivě jedny z vrat a přemýšlel. Stál široce rozkročen na jedné z beden a téměř nevědomě svíral a rozevíral pěsti, což způsobilo přerušování ticha jemnými mechanickým zvuky. Z toho všeho byl daleko vystresovanější než já a to se negativně projevovalo nad rychlostí jeho myšlení.

Já ale už byla rozhodnuta a tak jsem vyjímečně udělala první krok já. Hodila jsem po vojákovi svůj drobný nůž. Ostrý předmět prosvištěl rychle vzduchem, ale i tak ho muž obratně chytil. James ke mě zdvihl své zoufalé modré oči, jako by se ujišťoval, že mě může následovat.

Toto mi stačilo, abych mohla pokračovat dál. Udělala jsem několik dlouhých kroků k žebříku ve svislém tunelu a začala šplhat nahoru následována mým společníkem. Prudkou ranou jsem vyrazila poklop z pantů. Vyskočila jsem z tunelu a zachytila padající poklop. Bez prodlení jsem jím mrštila po nejbližším vylekaném námořníkovi, jehož jsem identifikovala. Zasáhla jsem cíl přesně do hrudníku, naráz odhodil křehké tělo dva metry dozadu a smetlo s sebou ještě jednu osobu.

Winter Soldier mezitím hladce přeskočil lodní zábradlí a jeho postava zmizela pod mořskou hladinou. Následovala jsem ho a rozběhla se za ním, obratně jsem zopakovala jeho skok a po hlavě letěla naproti slaným vlnám. Čekal mě poněkud nepříjemný náraz, zapříčiněný odporem vody a chybným úhlem dopadu, což na mě ale nemělo žádný vliv.

Skrz zelenou vodu jsem asi deset metrů před sebou zahlédla rychle mizející mužské tělo. Šlo bezpochyby o Winter Soldiera, který se do moře dostal jen několik sekund přede mnou. Jeho levá ruka se i v kalné vodě uhrančivě leskla a nutila mě přidávat na tempech.

Konečně jsme se dostali pod jedno ze starých dřevěných mol a mohli se díky tomu vynořit nad hadinu a po necelých třech a půl minutách se opět nedechnout. Odhrnula jsem si mokré vlasy z tváře a chytila se jednou rukou dřevěné nohy mola, abych nemusela celou dobu šlapat vodu.

,,Bože, jsem tak rád, že jsem konečně venku."

Slastně zaklonil hlavu a zavřel oči. Bylo vidět, že to myslí upřímně a já s ním musela souhlasit, takové zkušenosti jsem ale už měla. V Hydře jsem musela často čekat celé týdny, než jsem se dostala do kryo rakve. V Evropě bylo vylepšených lidí po druhé světové válce více, než by si kdo mohl myslet, a nebylo tak místo pro jejich skladování. Jenomže po nějaké době nás začalo prudce ubývat, ukázalo se, že některé z těchto experimentů nebyly tak úplně úspěšné. Vojáci vlivem nejrůznějších důvodů prostě začali jeden po druhém umírat jak na misích, tak v celách Hydry. Většinu z těch lidí jsem znala, pamatovala jsem si alespoň toto.