Pale Convict |Winter Soldier ff|

26.Kapitola

Už jsem tu byla něco málo přes pět měsíců a vlastně jsem ani nesměla co více říci. Vše, co jsem věděla, ze mě McDoyle nenásilnou formou doslova vycucal, až mi kolikrát přišlo docela děsivé, jak dobře to s lidmi umí. I když naše pravidelná sezení stále trvala, jednalo se spíš o jeho vyprávění historek z jeho života či novinek dnešního světa. Trpělivě mi přes sklo laicky vysvětloval, jak jeho mobilní telefon funguje a seznámil mě tak nejen s novodobým technologickým pokrokem, ale i s tím sociálním. Má angličtina se za tu dobu dostala podle jeho slov na školkovou úroveň - nebyla jsem si jistá, zda to mám brát jako urážku či lichotku, takže jsem to raději sama nehodnotila.

Poslední měsíc a půl, když zjistili, že mé chování není nikterak agresivní, jsem měla volnější režim. To znamenalo, že jsem jednou týdně pod dohledem někoho že Shieldu chodila cvičit do místního výcvikového střediska a nebo i to, že za sklo umístili televizi, zvláštní to stroj, a já mohla sledovat okolní svět alespoň takto. Sice v angličtině, ale bylo to lepší, než nic. Tyto okolnosti ale pramálo změnily na faktu, že jsem byla stále jejich vězněm. Tak nějak jsem věděla, že Shield by mě kontroloval do konce mého života, i kdyby mě oficiálně propustil. Asi jsem pochopila příliš pozdě, že v tomto světě svoboda prostě neexistuje.

Na druhou stranu jsem od McDoyla vyrozuměla, že Shieldu se podařilo mou existenci ututlat. To znamenalo, že se za své činy nebudu zodpovídat státu a nebudu souzena. Tak nějak jsem doufala, že se vládě do rukou nedostanu a sama jsem pokládala za bezpečnější, když zůstanu pod ochrannými křídly této tajné organizace. I kdybych měla být uvězněna do konce mého života.

Snad téměř jedinou útěchou mi v těchto dnech byly útržkovité zprávy o mém společníkovi, které mi nepravidelně sděloval McDoyle. Pochopila jsem, že on jeho psychologem není, ale je přítelem muže, kterým jím je. Přesto všechny tyto informace byly přísně tajné a jeho kolega mu vlastně nesměl říci vůbec nic. Neměla jsem mu to za zlé.

Jamesovi se prý vedlo dobře. Často ho navštěvoval Steve a jejich přátelské pouto se opětovně prohloubilo. Byl uvolněnější, otevřenější a šťastnější. Rogers u něj trávil téměř veškerý svůj volný čas a i když byl on sám dost pozadu, vysvětloval mu principy dnešní doby, které stihl za tu dobu pochytit. McDoyle mi při jednom z našich sezení před dvěma týdny mezi řádky naznačil, že vojákovi udělí svobodu, za podmínek přísného dohledu jak Shieldu, tak Steva, pravidelných kontrol jeho psychického stavu a budoucí spolupráce. Víc mi toho nebylo řečeno a já se svého psychologa na nic dalšího neptala.

Fascinoval mě výjev, který jsem právě pozorně sledovala. Rychle jsem analyzovala jednoduchost děje, který byl i přes špatnou znalost jazyka lehce odvoditelný. Pět podivně pestrobarevných kreslených poníků, kteří svou aktivitou v televizi už několik minut upoutali mou pozornost. V očích se mi vždy na chvíli mihlo potěšení, když jsem zachytila slovíčko, kterému jsem rozuměla. Cake! Apple! Birthday! Friends! Happy!

,,Ehm?"

Odtrhla jsem oči od zářící obrazovky a ostře ho zabodla do postavy, jež nejistě postávala v ústí chodby. I kdybych dotyčnému nemohla pohlédnout do tváře, jeho perfektně osvalené tělo bojovníka a zdráhavost dítěte by mi bez odchylek poskytli úsudek, že se jedná právě o Jamesova nejlepšího přítele. Proč mne ale přišel navštívit?

,,Dobrý den, já jsem Steve Rogers."

Pozvedla jsem překvapeně své živé obočí. Jeho nesmělost byla asi tak stejně směšná, jako ruština, kterou ke mně hovořil. Nicméně jsem mu po chvíli pokynula rukou, aby se posadil, jelikož jsem si nebyla jistá, zda by to sám svedl. Roztržitě se k židli přiblížil, ale místo toho, aby se usadil, postavil se za ni a daněmi křečovitě uchopil opěradlo. Vytvořil mezi námi nevědomě bariéru, která akorát poukazovalana to, že se v mé přítomnosti necítí dvakrát bezpečně. Nečekala jsem, že ze mě bude mít Kapitán Amerika strach.

V jiných situacích bych to uvítala, ale zrovna s ním jsem chtěla mít dobré vztahy. Byl to přítel mého přítele.

,,Bucky, on mě za vámi poslal."

Je jasné, že sám bys nepřišel...

,,Budou ho propouštět. Chtěl za vámi po tom všem přijít, opravdu, jenže Fury to neodsouhlasil, i když jsem ho o to žádal já a-"

Prudce se otočil k televizi, když růžový poník hlasitě zajásal, ale následně pokračoval v monologu.

,,-tak se rozhodl vám alespoň napsat."

Z kapsy kalhot vylovil pečlivě složený papír a spěšně ho položil na pultík okénka, jen aby se co nejrychleji mohl stáhnout za židli.

,,Bude teď se mnou bydlet v bytě nedaleko centra ve Washingtonu. Pan Stark mu vyrobil speciální povlak na paži, aby zakryl to, že není živá, takže bude v pořádku."

Viděla jsem na něm, že chtěl co nejdříve opustit místnost, ale jeho vychování mu to nedovolovalo. Těkal pohledem všude po místnosti, jen aby se nemusel dívat do mé zohavené tváře. Nedělala jsem si s tím těžkou hlavu a mávnutím rukou jsem mu naznačila, že může jít. Na můj vkus až rychle vyběhl z místnosti.

,,Zítra se vrátím. Naschledanou."

Zněla jeho spěšná slova z chodby, než se nadobro vytratil i dozvuk jeho hbitých kroků. Utekl.

Až teď jsem si dovolila shlédnout k dopisu v mých rukou a se zrakem upnutým k jeho prvním řádkům jsem se posadila na zem a zády se opřela o sklo. Pomalu jsem se dala do čtení.

,Zdravím rváčku,
já... asi jsi slyšela něco málo o věcech, které se kolem mě v posledním měsíci točí. Ano, do dvou dnů mě pustí. I když mám pocit, že to všechny věci akorát víc zkomplikuje. Sám si nejsem moc jistý tím, že je tohle ta nejlepší možnost, pro kterou se mohli rozhodnout, ale Stevie na vedení dost tlačil, takže to nakonec povolili.

Jen... Nechci, aby sis myslela, že jsem na to všechno zapomněl, na svůj slib. Nechci tě tam nechat samotnou a opuštěnou. Nechci, abys přestala věřit, protože já jsem to již zažil. Jsi můj přítel a já tě v tom nenechám.

Budeš muset ale počkat, já sám teď nic nezmůžu, ani Steve. Víš, tam venku se začíná něco dít, veřejnost to cítí, ale nikdo nemá vlastně odvahu říct co. Myslím, že to bude pokračování toho, co se stalo minulý rok. Nevím, jestli ti říká něco projekt Insigh nebo Zolův algoritmus. To je jedno... Snad jsi alespoň v bezpečí.

Přeji ti hodně štěstí v těchto nešťastných dnech.

James'

Složila jsem papír tak, jak mi byl doručen, a zamyšleně sledovala stěnu naproti mně. Neměla jsem tušení, co se stalo před rokem nebo to, co věci, které vypsal, znamenaly. Ale z těchto řádků jsem cítila starost a obavy, se kterými je psal. A já jeho úsudku pevně věřila. Šlo tedy o nanejvýš vážnou a důležitou věc, kterou jsem nemohla jen tak nechat být.

Chopila jsem se tedy tužky a čistého papíru a dala se do psaní dopisu, který mi snad přinese více informací o zprávách, které prorůstají jako zhoubný nádor povědomím společnosti. Jestli James byl do celé věci zapleten již tenkrát, byla možnost, že se ho to bude týkat i teď. Začala jsem se o mého přítele bát...

✴✴✴✴✴

S touto kapitolou jsem výjimečně naprosto spokojena. Posunula o několik měsíců ten nechutně nudný děj a připravila půdu pro věci budoucí...

Ano, jsem obrovský nadšenec Hydry, snad mi tedy nemáte za zlé, že ji cpu všude...

Ocením jakoukoliv formou zpětné vazby...

JulMar01