Pale Convict |Winter Soldier ff|

9.Kapitola

,,Kdo u všech svatých sakra jste!?"

Promluvila roztřepaným hlasem a ucouvla o krok zpět. Její strach už mě začínal unavovat, akorát plýtvala naším drahocenným časem a díky voperovaným čipům ohrožovala i sebe.

,,Někdo, komu je lepší bez otázek vyhovět."

Odpověděl jí stroze Winter Soldier a v klidu si začal sundávat bundu. Jeho kovová paže se zaleskla v bílém nemocničním světle a vyděšená grimasa doktorky se ještě prohloubila. Možná za to mohla pouze existence mechanicky funkční protézy, nebo rudá pěticípá hvězda, která byla známkou činnosti Sovětů.

,,Kdo jste!?"

,,Někdy je lepší nevědět."

Hlas mé bývalé mise byl tvrdý, ale i tak v něm bylo něco skryto. I mně se v té chvíli vybavily všechna ta jména mrtvých, kteří se dostali na můj seznam, jenomže já, na rozdíl od Buckyho, neměla tak silné svědomí a přestože jsem svých činů litovala, věděla jsem, že takto nic nezměním. Teď šlo hlavně o něj, on věděl, jaký je cíl jeho cesty a já se prostě rozhodla jít s ním a doufat, že můj nový cíl je ten samý. Jenomže mi bylo trochu nepříjemné spoléhat se na jeho přátelství s tím Stevem, sedmdesát let je dlouhá doba a svět se změnil od toho našeho k nepoznání. Co když to nedopadne podle jeho očekávání? Byla to rána na slepo a to se mi moc nezamlouvalo, na druhou stranu, to byla nejjistější varianta.

,,Co po mně-"

,,Ty čipy."

,,Ale-"

Došla mi trpělivost, několika rychlými kroky jsem překonala vzdálenost, která mě dělila od ženy a naučeným pohybem jsem ji srazila k zemi. Neodolala jsem pokušení a lehce jí přišlápla krk. Lékařka chvíli pod mou nohou cosi chrčela, než jsem od ní byla trochu hrubě odstrčena mým společníkem. Věnoval mi trochu káravý pohled a pak se obrátil k ležící ženě.

,,Rychle."

Ležící osoba se neohrabaně zvedla ze země a urychleně na nás začala mluvit.

,,Dobře, dobře... Hlavně mi nic neudělejte, ano? Víte, kde máte ty čipy?"

A v tom byl ten problém. Čip Winter Soldiera se nacházel v jeho levé paži, což doktorka vyoperoval nemohla a já ani nevěděla, jestli nějaký ten čip nám. Pravděpodobnost, že ano, byla ovšem vysoká.

Už jsem na Buckyho chtěla kývnout, že polohu mého čipu tak nějak tuším, když mě v pohybu zarazil nepatrný zvuk, který do této budovy rozhodně nepatřil. Můj společník zprvu nechápal, až když se ozval hluk podruhé, zpozorněl i on a společně jsme se zaposlouchali do téměř dokonalého ticha.

Normální, nevylepšená osoba by nejspíš slyšela pouze ticho a občasné tiché zabzučení žárovek, ale můj sluch rozpoznal i tlumené hučení akumulátoru kdesi v podzemní části nemocnice, těžké kroky sester pracujících na noční směně a téměř nezřetelné cvakání pojistek ručních zbraní. To bylo to, co mi na celé věci nesedělo. Ano, je možné, že se mýlím, ale tento zvuk bych jistě poznala kdykoliv a kdekoliv.

A pak, zcel nečekaně, vletěl do místnosti skrz zavřené okno odjištěný granát.

Winter Soldier reagoval o setinu rychleji než já. Pohotově vykopl granát oknem, které už bylo rozbité a drobné střepy se válely na nemocniční podlaze. Najednou nám oběma došla naše chyba, tak moc začátečnická, až to bylo směšné. Náš batoh, ten se zbraněmi, zůstal ležet v autě a my teď stáli neozbrojení proti nejméně desítce agentů Hydry, kteří doslova přetékali municí.

Neměli jsme jinou možnost, než se ven probít ručně, přičemž ale bylo obrovské riziko, že někdo z našich nepřátel přednese těch deset slov a my jim opět podlehneme. Něco jsme ale udělat museli.

Vrhla jsem zoufalý pohled na doktorku, která byla namáčknutá na stěnu a vyděšeně funěla.

,,Co se děje?"

,,Nemůžeme ji tady nechat, zabili by ji!"

A to byla pravda, oba jsme na rukou měli krve až až. Mě to sice tak moc netrápilo, o jednoho civilistu méně, nebo víc, ale výraz mého společníka vyzařoval radikální odhodlání. A jelikož žádný jiný plán v tuto chvíli neexistoval, mohli jsme jen čekat a doufat, že se z toho nějak dostaneme.

,,M-možná vím, co by mohlo pomoci."

Obrátila jsem svůj pohled na postavu nalepenou ke zdi. Sice se pořád dost třásla, ale v jejích očích se odráželo cosi nového.

Zvláštní, jak se dokáží někteří lidé tak rychle adaptovat. Ještě před chvílí to byla ustrašená hysterka...

,,Víte, před čtyřmi měsíci probíhala v nemocnici rekonstrukce a můj manžel zrovna zde vyměřoval zdi a místnosti. A jelikož budova byla dost stará, je tu pár skrytých prostor a starých únikových chodbiček."

Tak tahle informace mě zase donutila začít doufat v útěk.

Ale čas nelítostně ubíhal, a i když byla budova ponořena do nočního ticha, já i Winter Soldier jsme moc dobře věděli, že nepřátelé už jsou hodně blízko.

,,Kde je nejbližší vstup!?"

,,No, obávám se, že budeme muset skrz zeď, což se mi zdá dost-"

Za zavřenými dveřmi, v chodbě, se ozval zmatený křik a poté dva ostře přesné zvuky výstřelů. V následujících okamžicích už nikdo z Hydry nezkoušel skrýt svou existenci v nemocnici a nelítostná palba narušila noční klid.

,,Kde sakra!?"

,,Za těmi regály!"

Vykřikla rozrušeně a třesoucí se rukou ukázala na protější stěnu. Byla celá pokryta policemi plnými krabic a papírů.

Několika kroky jsem byla u zdi a začala z polic shazovat věci, abych je pak mohla ze zdiva rovnou vyrvat. Když byl kus stěny zcela prázdný, jen tak tak jsem uhnula kovové pěsti, která následně udeřila do zdi a prodrala se skrz ní až na druhou stranu. Paže stříbrné barvy se znovu silně rozpřáhla a uhodila do stěny. Stačilo pouze pár takových ran, doprovázených divokým vrčením, aby se vytvořil dostatečně velký průchod i pro muže, jako byl můj bývalý cíl.

Střelba se stále přibližovala a dokonce už jsem byla schopna rozpoznat známé hlasy. Nebyl čas.

,,Rychle."

Zavolal přes místnost můj společník na lékařku a netrpělivě do ní zabodl pohled. Takový, jaký uměl pouze on.

Protáhla jsem se do chodbičky a pomohla doktorce dovnitř. Byla zde taková tma, že jsem musela zapnout noční vidění, abych dokázala vidět dál než na půl metru. Winter Soldier ale nejspíš netrpěl neschopností normálně vidět ve tmě, takže pozorně zkoumal terén před námi.

,,Myslím, že bude lepší jít za ruce, kvůli té ženě. Musíme se rychle dostat z budovy, jinak jsme na odstřel."

Pouze jsem kývla na souhlas a pevně sevřela její předloktí. Rychlými tichými kroky jsem vyrazila do útrob úzké dlouhé uličky a přitom nevěděla, kam vlastně mířím.

Ale šlo o čas. Tik ťak.