Pale Convict |Winter Soldier ff|

40.Kapitola

Celé tři týdny nás čtyři nechali zavřené ve svých celách. Za tu dobu jsem již dokázala téměř bezchybně fungovat, jelikož veškerá má zranění se do těch dvou týdnů zcela uzdravila. I já se po čase přestala pokoušet utéct, protože jak jsem zjistila, věnovali nám maximální ostrahu vybavenou paralyzéry, které dávaly koňské dávky. Což nebylo zrovna dvakrát příjemné.

Dnes se ale již začalo něco dít. Po tom, co jsme všichni dojedli snídani, nás po jednom začali odvádět někam pryč. Jako první šli ti dva muži a jako pro dalšího si přišli pro mě.

Odemkli mou celu a pod hrozbou zbraně mě vyvedli ven. Pokračovali jsme chodbami a každý člověk, kterého jsme minuly, mám okamžitě uhnul z cesty. Z větší části to byly osoby v bílých pláštích a lehce ozbrojení agenti, kteří zde nejspíš dělali stráž.

Vešli jsme do kruhové místnosti s několika monitory. Ve chvíli, kdy jsem spatřila to křeslo, jsem začala panikařit. Elektrický výboj, jenž jsem zprvu pocítila v zádech, mě ale složil účinně k zemi. Byla jsem doslova paralyzovala bolestí, takže jsem nebyla schopna jakéhokoliv aktivního pohybu.

Agenti mě proto již bezhybnou ke křeslu museli dotáhnout a pak mi silnými koženými řemeny natěsno upevnili zápěstí a lokty ke kovové konstrukci křesla.

Stroj byl velmi podobný tomu, který jsem pravidelně navštěvovala na mé domovské základně v Evropě. Nejspíš tato zařízení musela být roztroušena po celém světě.

S hrůzou jsem bezmocně sledovala konce ramen přibližující se k mé hlavě. Cítila jsem tok energie, který i bez dotyku proudil mezi plochami určené k přiložení na lebku. Bolest nebyla důvodem, proč jsem chtěla utéct.

Nechtěla jsem, tak moc jsem nechtěla. Zoufalost a bezmoc se měnily ve zvířecí vztek a já sebou i přes paralýzu začala trhat. Nedokázala jsem však nic dalšího, což jen podnítilo další a silnější návaly hněvu.

Odmítala jsem se vzdát svých vzpomínek. Bylo to to jediné, co formovalo ten zbytek života, který mi zbyl. Byl to James. Nechtěla jsem zapomenout na chladnou modř, jež na mě ale vždy shlížela s citem. Vědomí toho, že vše co dělám, slouží k ochraně této zlomené duše, mě naplňovalo hrdostí, lidskostí a uspokojením. A teď jsem o něj měla přijít, o důvod mého přežívání.

Tohle bylo snad tisíckrát horší nežli fyzická smrt. Chystali se zabít mé znovuzrozené srdce.

Kovové plošky se již dotkly kůže mé hlavy. Spánky mi projela ostrá bolest a v mžiku se mi dostala snad do každého kousku těla. Propnula jsem se v zádech a divoce trhnula pásy kolem mých paží. Němě jsem otvírala ústa ve výkřicích.

Bolest byla nesnesitelná, nemohla jsem se soustředit na nic jiného. Snad právě proto jsem z hlavy vypustila obraz muže stojícího v dešti a s ním i další a další informace. Odplouvaly jedna po druhé a já jim v tom nedokázala nijak zabránit, vlastně jsem si to ani neuvědomovala.

S posledním výbojem přišla i poslední vlna bolesti. Pak plechové plošky opustily mé spánky a kovová ramena se narovnala do svislé polohy. Strojem přestala proudit energie a stalo se z něj tak pouze velmi výstřední křeslo.

Zhluboka jsem dýchala a ostražitě skenovala vše živé i neživé v místnosti. Byla jsem zmatená, moc jsem netušila, kde to jsem a to ve mně probouzelo agresivitu.

Jeden z mužů, neměla jsem nejmenší ponětí, kdo to je a ani hledání po serverech mi nepomohlo, přistoupil na dva metry ke křeslu a pomalu, opatrně rozevřel složku v tmavě modrých deskách. Znala jsem ji...

Beze slov ji otevřel a pak do ztichlé místnosti zazněl mužův zřetelný hlas, který ale byl poněkud zkreslen dozvukem. Přesto jsem rozuměla všech deset přesně vyslovených výrazů.

Přes tupou bolest jsem cítila, jak mou svobodnou vůli cosi tlumí a jak se po několika málo hláskách kamsi ztrácí. Kontrola se přesunula z mých rukou do rukou opodál stojícího muže. Byl to ale i částečně osvobozující pocit, necítit nic, vzdát se zodpovědnosti nad svým životem a nechat vše na těch ostatních. Cítila jsem ale, že je něco jinak než obvykle, bylo tu cosi vratkého a nejistého.

Agent složku zavřel a pak ji bez zájmu předal muži v bílém plášti. Cosi na něj stroze zavrčel a pak svůj pohled obrátil zpět ke mně.

,,Vojáku?"

Vojáku?

Připravena k misi.

Nahnula jsem hlavu k pravé straně a vpila se pohledem do tmavých očí agenta. Byl klidný, nejspíš moc dobře věděl s čím má tu čest a jak s tím zacházet. I když byl poměrně mladý, jeho chování odhalovalo, že žádným nováčkem rozhodně nebyl a vše, co se v tomto okamžiku dělo, měl pevně pod kontrolou. Tak jako mě.

Lidé v pláštích mi začali uvolňovat ruce z popruhů a za chvíli jsem již v křesle seděla zcela volně. Svůj zrak jsem nechávala stále zabodnutý v jeho tváři. Také mě bystře sledoval a s mírným potěšením se ušklíbl.

Udělal několik kroků směrem ke mně. Dlaně mi položil na kolena a dřepl si. Pohlédl mi do obličeje.

,,Bolest dává řád a Hydra to dokáže. Musíš tam s námi jít a zbavit světa té mylné iluze svobody. Svět potřebuje tvou pomoc, potrebuje se zbavit těch okovů. Pro lepší zítřky."

Syčivým hlasem mi tiše šeptal slova, kterým jsem stejně nerozuměla. Nejspíš věděl, že v tomto stavu pro mne myšlenky o lepších zítřcích, neznamenají zcela nic. Mluvil do větru.

,,Dejte ji k ostatním."

Vyštěkl na skupinku agentů postávajících u vchodu a postavil se. Otočil se ke mně zády a složku v modrých deskách vytrhl muži v plášti z rukou, jen proto, aby ji vrátil do krabice s dalšími barevnými složkami.

,,Přijdu za nimi pak, teď mám ještě jednoho. Připravte je."

Kývl vůdčí agent a dál už mi nevěnoval pozornost. Místo toho se mě ujala zmiňovaná skupina ozbrojenců, která mě pod hrozbou zbraně vyvedla z oválné místnosti někam pryč do spletitých tmavých chodeb této monstrózní základny.