Pale Convict |Winter Soldier ff|

44.Kapitola

Pravou rukou jsem se chytla za levou vykloubenou paži a rychlým pohybem vrátila vše na své místo. V rameni to ošklivě luplo a já musela kvůli bolesti zatnout zuby a hluboce vydechnout. Jistě jsem zažila i horší věci, přesto bolest nebyla něco, v čem jsem si libovala.

Krouživým pohybem jsem rameno protáhla a pak si ze zad sundala svou odstřelovací pušku. Pádem nebyla nijak viditelně poškozena, ale i tak jsem ji ještě důkladněji zkontrolovala.  Naštěstí jsem na ní nenašla žádnou závažnou závadu, jež by mi zbraň nedovolila použít.

Rozložila jsem na okraji střechy stojan, který měl hlaveň podpírat a přesným naučeným pohybem ji do něj upevnila. Můj dech se sklidnil, když jsem se hlavou přiblížila k zaměřovači zbraně a muškou vyhledala hlavu mého prvního cíle. Agent, kterého jsem si vyhlídla k nám nepatřil, takže během chvíle již padal k zemi s kulkou v hlavě. Pak jsem jíž téměř automaticky zaměřila další a další nepřátelské agenty a střílela je jako prasata.

Zrovna jsem zabila nějakého může v tmavé uniformě a před drobný dalekohled napojený na zaměřovač jsem postřehla, jak dlouhovlasý brunet v civilním oblečení, který původně bojoval po boku mé čerstvé oběti, ustal v boji a zmateně zvedl hlavu. Točil se na místě a očividně něco hledal. Nejspíš mu došlo, že lidi okolo něj zabíjí nějaký odstřelovač a teď po mě pátral v oknech a na střechách okolních domů. Všiml si mě, tedy spíš nepatrné nerovnosti na střeše mrakodrapu, jak jsem ve tmě jistě musela působit.

Bez jediného pohledu jinam se rozběhl k budově, ze které jsem střílela. Typovala jsem, že na střechu dorazí za pět až deset minut, měla jsem tedy čas se na jeho příchod připravit.

Zaměřila jsem se na jeho tvář a s mírným zmatením si uvědomila, že jej odněkud znám. Rozhodla jsem se tedy neznámého civilistu vyhledat na internetu. Velmi mě překvapilo, když i databáze Hydry nabídla složku k této osobě. Rozhodla jsem se ji prověřit.

Záhy jsem našla důvod, proč je mi tato složka dostupná. Vztekle jsem si ze záznamů uvědomila, že ten muž je můj bývalý cíl. Jediná možnost, která by vysvětlovala to, jakože je stále naživu, byla, že jsem svou misi nesplnila. O důvod více se toho vojáka zbavit.

,,Už tě nenechám nikoho zabít."

Ozvalo se rusky za mými zády a já ztuhla. Buď tu byl rychleji, než jsem očekávala, nebo jsem se sama ztratila v čase. Obě možnosti byly dost pravděpodobné.

Otočila jsem se k němu a zahleděla se do jeho tváře. Snažil se vypadat klidně, ale já i tak v jeho očích zachytila záblesk čehosi, co klidu zcela kontrastovalo. Nervozita? Strach? Nenávist? Nebyla jsem schopna emoci identifikovat.

S nohama mírně rozkročenýma stál na druhém konci střechy a zatímco sněžilo, on jen tiše vyčkával. Připomnělo mi to ten prchavý obraz siluety muže stojícího v dešti, jenž mi proběhl v mysli při cestě ke věži. Já ho znala, sakra, opravdu jsem ho znala.

Zatřásla jsem hlavou, teď nebyl prostor na minulost a ani cokoliv jiného spojeného s mou identitou, teď šlo o misi.

,,Nemusíš to dělat."

Promluvil ke mně opět voják mírným hlasem a zakroutil hlavou, aby tak přidal na váze svých slov. Na mě to ale nemělo nejmenší účinek.

Pomalým kroky jsem se k němu začala přibližovat a přitom poslouchala, jak mi vrstva sněhu křupe pod nohama. Nakonec se dal do pohybu i Winter Soldier. Naše kroky se zrychlovali, až jsme oba přešli do běhu. Metr po metru se zkracovala vzdálenost mezi námi a stále se tak blížil okamžik našeho střetu.

Odrazila jsem se a vykopla nohy proti němu, on mi však uhnul a já tak dopadla zpět na střechu, na níž jsem se vlivem námrazy kousek sklouzla. Mému druhému útoku se již nepokoušel vyhnout a namísto toho se začal intenzivně bránit. Mé rány ale bylyzesíleny vztekem, jenž mi koloval v krvi. Hněvala jsem se jak na sebe, tak i na něj, že mi již v minulosti utekl. O to více jsem ho teď chtěla zabít.

Povedlo se mi ho srazit k zemi, což se následně ukázalo jako chyba, jelikož mi podkopl nohy, já ztratila rovnováhu a nakonec se skácela dolů také. Střecha byla v těchto místech opravdu velmi kluzká a mně se tak nepovedlo svou rovnováhu získat dostatečně rychle zpět. Můj cíl byl rychlejší a na nohou byl již v okamžiku, když jsem se stále snažila pod svýma rukama najít nějaký pevný bod. Avšak marně.

Winter Soldier mě chytil ta pravý kotník a jediným švihem mne po ledu prudce poslal proti zídce, která ohraničovala okraj střechy. Narazila jsem do ní levým ramenem, jenž jsem měla ještě před chvílí vykloubdné, díky tomu střed s pevnou překážkou opravdu bolel.

Už jsem toho pro dnešek měla dost. Nebyla jsem sice unavená, ale dost mi drásal nervy fakt, že celá akce trvá tak dlouho a očividně se ještě protáhne. Byla jsem zvyklá bez jakýkoliv šarád každého vždy okamžitě zabít a i když se mi mnozí pokoušeli utéct nebo se bránit, jejich odpor byl pro mne mnohdy zcela bezvýznamný. Winter Soldier byl dnes již třetí osobou, jež mi dlouho vzdorovala a to mě akorát více provokovalo.

Díky zídce jsem se dokázala postavit a dokonce i najít místa, kde led téměř nebyl a já se tam mohla pohybovat s větší jistotou. Z vesty jsem vytáhla jeden z nožů a ohnala se jím po vojákovi. Stejný postup jsem zopakovala ještě několikrát, chtěla jsem, aby Winter Soldier předpokládala útok nožem a teoreticky by tak na ty ostatní mohl pomalu reagovat.

Jak jsem očekávala, náhlý kop do břicha ho překvapil a on díky své nepřipravenosti následně dostal i ránu loktem do týlu. Noži ale opět uskočil, což ho ale stálo pevnou půdu pod nohama. Spadl.

Neváhala jsem a okamžitě skočila po jeho ležícím tělu. Jednou ranou ovšem odklonil směr mého letu a já tak nedopadla na něj ale vedle něj. I to jsem ale jako správný voják využila ve svůj prospěch

Chráněným kolenem jsem ho udeřila do žeber. Avšak ani on neváhal a já tak jeho levým kovovým loktem dostala prudkou ránu zespodu do čelisti a pak ještě jednu do hrudníku.

Tentokrát jsem já vstala na kluzkém ledě jako první a když se zvedal, zasadila jsem mu první ránu nožem. Ostrá čepel prošla látkou bavlněné mikiny a nejspíš k nějakého trička a zabožila se mu do levého boku.

Winter Soldier jako by v tu chvíli ani necítil bolest, chytil mě pod krkem a zdvihl mě vysoko nad sebe. Cítila jsem, jak mi pomalu začíná docházet vzduch a já začínám lapat po dechu. Jeho stisk ale nepovolil a mě se tak v mírném poli začaly objevoval barevné obrazce vzniklé nedostatkem kyslíku vlivem dušení.

✴✴✴✴✴

Mám pocit, že přidávám kapitoly nějak často, což může mít negativní efekt. I přesto doufám, že vám tako knížka neznevšědněla a jednotlivé kapitoly čtěte se stejným nadšením, jako když jsme byli na začátku. Snad.

JulMar01