Pale Convict |Winter Soldier ff|

12.Kapitola

Když jsem se konečně probrala, zjistila jsem, že mě bolí hlava. Tak častá bezvědomí mají dopad i na superorganismus, jaký jsem měla ostatně i já. Navíc jsem se ztrácela v čase i prostoru.

Podepřela jsem se na loktech a rozhlédla se po místnosti. Byla jsem pořád v tom starém skladu se staženými roletami a hromadami kusů starého nábytku.

Střetla jsem se s jeho pohledem, kterým mě pečlivě pozoroval a já si vzpomněla na to, co se dělo před mým bezvědomím. To, jak jsem se zase propadla k Hydře a chtěla ho zabít. Dokonce jsem si pamatovala i tu chvíli, když se má vůle navracela a já jsem se rozhodla vložit svůj život do jeho rukou.

Voják seděl obkročmo na nějaké zaprášená lavici. Jeho tričko leželo před ním a já i z dálky necelých tří metrů na něm dokázala rozeznat stopy krve. A pak, aby mi umožnil lepší výhled, nadzvedl svůj levý loket a odhalil mi tak svůj zakrvácený bok, ze kterého čněla dlouhá tříska.

,,Právě jsem se ji chystal vyndat. Je mi celkem nepříjemná."

Jemně se zasmál a svůj pohled přesměroval k tomu kusu dřeva, který s něj vystupoval asi v úrovni konce žeber.

Pomalu jsem se postavila na nohy a došla k lavici, na kterou jsem si sedla obkročmo proti němu. Sledovala jsem jeho skloněnou hlavu i mírně prohnuté tělo, jak si snažil co nejlépe zpřístupnit levý bok. Pozorovala jsem, jak se jeho živé prsty barví vlastní teplou krví a snaží se opatrnými pomalými pohyby dostat třísku pryč.

Téměř neslyšně zasyčel, když prsty omylem zavadil o část třísky a v ráně se mu tak hlouběji zařezala do živého masa. Šlo vidět, že už se ji pokouší vyndat delší dobu, ale díky jeho hrubým prstům se mu to nedařilo. Akorát si své zranění zhoršoval.

,,Já... mohla bys mi prosím pomoct?"

Zvedl ke mě svůj pohled a zakrvácenou rukou si prohrábl vlasy, které mu v pramenech padaly do tváře, na které se už mu začaly zviditelňovat rostoucí vousy. Nemusel by mě prosit, i tak bych mu nejspíš pomohla, jelikož jsem za jeho zranění cítila jistou zodpovědnost .

Vstala jsem tedy z lavice a poklekla k jeho levé noze. Mírně jsem se opřela o jeho stehno a natáhla jednu ruku ke zranění. Netušila jsem, jak hluboko se tříska dostala a jestli by její absence v raně nemohla způsobit masivnější krvácení. Jenomže jsem jí musela odstranit, abychom mohli pokračovat v naší cestě.

Opatrně jsem konečky prstů přejela po jeho kůži a zkoumala, kam až vlastně rána sahá. Byla trochu natrhlá od toho, jak jsem mu třískou otáčela v raně a jak se ji sám pokoušel vytáhnout.

,,Nemusíš na mě být tak jemná."

Poznamenal bez jakékoliv emoce a stiskl mi rameno, což mě trochu vyvedlo z míry, ale rozhodla jsem se jeho potřebu osobního kontaktu tolerovat. Přece jenom i pro mě to bylo velké gesto, jelikož za tímto činem nebyl cíl mi ublížit.

Pak svou ruku zase stáhl a raději se s ní podepřel, abych mohla v klidu pracovat.

,,Musíme co nejrychleji pryč."

Souhlasím.

,,Jsme na tomto místě už přes čtyři hodiny a dáváme jim akorát šanci, aby se k nám dostali..."

Pokývala jsem hlavou a pokusila se kus dřeva povytáhnout z rány. Winter Soldier na okamžik zastavil dech, ale hned na to zase skryl svou bolest pod svůj nepřístupný výraz.

Celkem mi vrtalo hlavou, co je zač. Ano, pár zmínek o jeho minulosti jsem četla z jeho spisu, ale i tak byl pro mě záhadou. Byl to člověk se zlomenou duší. Jeho psychická bolest se dala vyčíst z každého pohledu, který mi věnoval a přesto to stále nevzdával. On už dávno ztratil víru v lidi, ale dokázal jim odpouštět. Všechno bral na sebe, ale tím se akorát více zraňoval. Trestal se tím, i když za nic nemohl.

,,Pamatuješ si na něco před Hydrou?"

Položil mi otázku, na kterou jsem nepatrně přikývla.

Vlastně jsem si tím nebyla moc jistá. Všechno, co se mi vybavovalo, bylo jakoby zahalené v mlze, jakoby to byl nějaký starý sen. Nemohla jsem si být jistá, zda se skutečně jedná o mou minulost nebo pouze o mou fantazii.

,,Já také. Žil jsem v Brooklynu. Tam jsem se poprvé setkal se Stevem. Jeho otec byl alkoholik a matka byla hodně  slabá. Měl to asi po ní, nechal se od každého zmlátil, cvok jeden. Nesnášel, když se dělo na někom bezpráví a tak se leckoho zastal, i když věděl, že to zase odnese. Jeden by řekl, že si libuje v tom, když mu někdo nakope zadek."

Slabě se pousmál, ale jeho hlas nezněl ani v nejmenším šťastně.

,,A to je tak všechno, co si pamatuji. Nic o sobě, o své rodině. Nic."

Znaveně vydechl a zaklonil hlavu, jako by sledoval skrz strop hvězdy. Hyrda mu vzala jeho duši a z něj zbyla pouze zoufalost a neštěstí.

Mezitím, co mi vyprávěl, jsem zjistila, že tu třísku neodstraním bezbolestným a jemným způsobem. Proto jsem na nic nečekala a rychlým prudkým pohybem ji vytrhla z jeho těla.

,,Sakra!"

Místností se ozvala tlumená nadávka a celé tělo mého společníka se bleskově propnulo. Dala jsem mu čas a prostor, aby se vzpamatoval a třísku v mých dlaních si pozorně prohlédla. Na délku měla asi patnáct centimetrů, přičemž deset z nich bylo ještě před chvílí hluboko v těle.

,,To jsi mě nemohla varovat?"

Mírně mi můj čin vyčetl, ale to bylo tak vše, co udělal. Svou pozornost teď věnoval ráně na boku, ze které se vylily nové pramínky krve. Naštěstí byla naše těla odolná infekcím, takže nebyl nejmenší problém utěsnit krvácející ránu špinavým trikem, což také Winter Soldier udělal.

,,Myslím, že by nebylo na škodu sehnat něco na sebe a někde se umýt. Nevím jak ty, ale já jsem celý od krve, prachu a toho, čím jsme se brodili v tom kanálu."

Měl opět pravdu. Mé bílé vlasy byly teď už spíše do hněda a po celém těle jsem cítila vrstvy potu a usazené špíny... nemluvě ani o mých dolních končetinách, které byly hluboko ve splaškové vodě.

,,Až se zastaví krvácení, tak vyrazíme, dobře?"

Přikývla jsem a posadila se zpět na lavici proti němu. Pozorovala jsem, jak si tiskne látku k ráně a posléze se zaměřila na ostatní části odhalené kůže. Nespočetné množství jizev mi odkrývalo alespoň část toho, čím si prošel. Stejně jako ty mé.

Mé oči se ale zastavily na té největší. Nacházela se tam, kde se setkával kov a kůže. Místy mohla být široká až dva centimetry a někde spíše vypadala tak, že ji způsobilo poleptání či popálení. Byly to ale pouze spekulace.

,,Chceš se jí dotknout?"

Vzhlédla jsem a zjistila, že si všiml mého zájmu. Skrz klidné oči mě s mírně rozevřenými rty sledoval a živými prsty si přejel po jizvě. Věděla jsem, že to pro něj dost znamená.

Poposedla jsem na lavici blíž k němu, až se naše kolena o sebe mírně otírala, a natáhla ruku směrem k jeho levému ramenu. Nedotkla jsem se ho, nýbrž jsem ruku zastavila asi pět centimetrů od jeho kůže. Znovu jsem vzhlédla k jeho očím a hledala v nich ujištění, že mu svým činem neublížím. Opět byly plné neskutečné bolesti.

Jeho živá ruka mě lehce uchopila za zápěstí a přitáhla si mou dlaň ke své kůži. Konečky prstů jsem se dotkla žhnoucího těla a přejela jimi po části jizvy. Z obou stran to bylo neskutečně silné gesto, které nemohl běžný člověk nikdy pochopit. Sdíleli jsme teď spolu naše utrpení, což bylo jediné, co nám z našich roztříštěných duší zbylo.

,,Pamatuji si je všechny. Všechny, které jsem zabil."

Pronesl roztřeseným hlasem do ticha a v jeho očích se objevily slzy.

✴✴✴✴✴

Jelikož jsem se dostala do fáze, kdy mě psaní opět začalo bavit, tak jsem se rozhodla psát dál...

I když tato kapitola se leckomu může zdát možná i přeslazená... možná... tak bych chtěla říci, že jsem do ní dala obrovskou část sebe a napsat ji byl pro mě neuvěřitelně citový zážitek.

Přeji hezký zbytek dne.

JulMar01