Pale Convict |Winter Soldier ff|

36.Kapitola

Po šesti měsících ustavičného procházení dokumentů jsem přišla na to, že Hydra dokáže lidem mozky vymít i takto. V posledních čtrnácti týdnech jsem totiž nedokázala ani přijít na to, jak se zapíná sprcha, prostě jsem měla hlavu plnou práce. Nedokázala jsem se na to soustředit.

I když James pracoval stejně intenzivně jako já, nenesl žádné známky přepracování. I když jsme teď spolu mluvili minimálně, trávili jsme spolu většinu našeho času. Hlavně díky tomu dokázal můj vyčerpaný mozek rozpoznat, že vojákovi se opět nevracejí jeho deprese a sbenenávistné stavy. Moc době jsem si uvědomovala, že z toho by mu mohl pomoci jedině Rogers, který byl tisíce kilometrů vzdálen.

Možná to bude znít směšně, když řeknu, že Kapitán Amerika jel se zbytkem Avengers do Evropy zachraňovat Německo. Byla to však pravda. Tým těch šašků si konečně uvědomil, že hlavní základny Hydry se nacházejí na evropském kontinentu a tak se část z nich vydala přes Atlantik. Díky několika informacím z dokumentů jsme znali polohu většiny základen a ty pak byly ničeny jedna za druhou, den po dni. Zdálo se, že i když se Hydra dostala do vlády USA a dalších rozvinutých zemí, její moc se časem začala bortit stejně jako její základny. Zřejmě ani tato organizace nečekala takový úspěch a tak pod vlivem překvapení a nepřipravenosti ničila omylem to, co vybudovala. Jako hvězda, která se bortí pod vlivem vlastní gravitační síly.

Zdaleka však nebylo po všem. Dle zpráv v televizi zemřelo na několik tisíc civilistů - ať už rukou Hydry, či důsledkem progresu kriminality. Bylo očividné, že lidstvu bude trvat než se vrátí do starých kolejí. Společnost byla probíhající válkou pokroucena a strach spolu s nedůvěrou se vryly hluboko do povědomí lidí. Já byla ráda, že jsem to všechno mohla přečkat v úkrytu.

Jisté však bylo, že se blíží konec války. Dávala jsem Hydře tedy maximálně měsíc než se pokusí o poslední zoufalý výstřel do prázdna.

,,Pojď sem rychle."

Zavolal na mě můj přítel znenadání. Jeho hlas byl prosycen neobvyklou naléhavostí a zájmem. Nejspíš našel něco opravdu důležitého.

Spěšně jsem položila rozečtený papír na stůl a přispěchala k vojákovi. Seděl vzpřímeně na svém stole a v rukou silně tiskl složku v tmavě modrých deskách. Zamyšleně hleděl do protější zdi a když mi konečně věnoval pohled, jeho modré oči mi sdělily, že netuší, zda je to, co našel, dobré či zlé.

,,Říká ti něco projekt The Pale Convict?"

Zeptal se vážně.

Já na znamení nesouhlasu zakroutila hlavou. Tento název jsem slyšela poprvé.

,,Čti. Je tam všechno."

Podal mi složku a posunul se tak, abych se na stůl mohla usadit vedle něj. Udělala jsem tak a otevřela složku. Vše bylo sice psáno německy, ale já se v dokumentech díky znalosti jiných podobných složek stejně dobře orientovala.

První papír obsahoval pouze tištěné řádky s osobními údaji zmiňovaného subjektu 011. Pomocí kancelářské spony byla k papíru připevněna ještě drobná fotka o rozměrech asi 10 x 4 cm. Byla na ní vyzobrazena dívka, vzhledem odpovídajícím asi sedmnácti rokům. Byla silně podviživená a díky propadlým tvářím připomínala chodící smrt.

Obrátila jsem několik listů, na kterých se nacházely záznamy k subjektu, kterým jsem stejně nerozuměla. Další strana obsahovala nalepené fotografie s daty a jmény a já si s narůstajícím zděšením uvědomila, že poznávám všechny ty zaznamenané tváře. Byli to lidé, kteří mi byli Hydrou určeni jako cíle.

Voják sedící po mém boku zachytil mou vzrůstající úzkost a paniku, z pohledu, který jsem na něj na krátký okamžik vrhla. Nic ale nemohl udělat.

,,To není všechno."

Dodal tiše a vyzval mě tak, abych pokračovala v prohlížení složky.

Roztřesenýma rukama jsem tedy obrátila těch několik listů s tvářemi mých obětí a našla papír s fotografickou dokumentací procedur a výcviku. Začala jsem fotografie prohlížet jednu po druhé a snažila se si na to všechno vzpomenout. To, že jsem si stále nic nepamatovala, mě snad děsilo ještě více než to, čím vším jsem si podle všeho musela projít. Sledovala jsem vyzáblé tělo dívky, která byla na pevno řemeny připoutaná k plechovému stolu a dávila krev. Stejně zuboženou dívku akorát bez vlasů, řas a obočí a v neposlední řadě i snímky při voperovávání kovových chráničů a instalaci pravého oka.

Další strana nesla nákresy umístění chráničů na mém těle a zbytky složky již byla pouze hlášení o misích. Dokumenty ve složce ale nebyly úplné, což pouze potvrdilo mou domněnku, že složka existuje ještě jedna a toto je pouze její neúplná kopie.

Rychle jsem se vrátila na první stranu a několikrát za sebou přečetla své osobní údaje. Helene Apistonová - to jméno prý bylo mé, ale já měla pocit, že ho slyším prvně. Ani jména mých rodičů mi nebyla známá, natož mé místo a datum narození. Nedokázala jsem si na tu dobu vzpomenout. Cítila jsem se asi tak, jako bych si pokoušela vzpomenout na zážitky cizí osoby. Prostě jsem to nedokázala. 

Pohlédla jsem do zdi přede mnou a nechala slzu, aby mi sklouzla z levého oka až k bradě. Cítila jsem naprostou bezmoc a pocit prázdnoty. Teď, když jsem věděla, co jsem zač, bylo daleko těžší vypořádat se s realitou.

Můj smutek se záhy začal měnit ve vztek a já prudce mrštila mou složkou proti zdi. James nejspíš vytušil, že se schyluje k tomu, abych dostala záchvat vzteku. Bleskurychle vstal a přes mou obranu mě silně stiskl v obětí.

Několik desítek minut jsem se mu snažila vytrhnout, ale on nereagoval na mé rány do břicha ani obličeje a stále mě pevně tiskl k sobě. A pak se ve mně cosi opět zlomilo a já se přestala bránit. Položila jsem hlavu na jeho rameno a ruce volně svěsila. Propadla jsem nekontrolovanému pláči.

Všechno v mé hlavě na mě křičelo a uniknout z toho všeho mi nepomohla ani přítomnost Winter Soldiera. Hrdlo mi stahovala úzkost a já měla chuť křičet, i když jsem věděla, že to není možné. Chtěla jsem mlátit hlavou o zeď, abych z ní dostala tu nechutnou emocionální bolest. Místo toho jsem se bezbranně nechala objímat vojákem a naslouchala jeho tichým uklidňující slovům.

✴✴✴✴✴

Některým z vás jsem slíbila kapitolu vydat ještě dnes... takže tady je.

Ocením jakoukoliv formou zpětné vazby.

JulMar01