Pale Convict |Winter Soldier ff|

10.Kapitola

Ušli jsme sotva pár metrů, když se dveře od místnosti, ze které jsme prchali, s bouchnutím rozrazily a ihned se pokojem nesly i drsné hlasy agentů.

Přidali jsme ještě více do kroku a snažili se o úzké stěny chodby nijak nezranit. Přece jen, hroty vyčnívajících kamenných kádrů už od pohledu vypadaly ostře a zranění by nás mohlo, byť jen nepatrně, zdržet, což by mohlo mít katastrofální dopad.

Pohltila nás tma, alespoň takto se to muselo jevit ženě za mnou. Od nerovných stěn se pouze odráželo ostré nejasné rudé světlo, které díky nepravidelnému povrchu zdí tvořilo děsivé nejasné stíny.

Lidi z Hydry mám byli v patách a za námi se v ozvěně ozývaly hlasy agentů a od našich kovových částí se odráželo bílé světlo vzdálených baterek. Byli ovšem na nás tři dost pomalí, takže za nedlouho jsme utekli i z dosahu jejich světel. Mohli střílet, ale nestříleli.

Dostali jsme se na konec chodby. Zde se všechny stěny sbíhaly do jedné a vytvořily tak slepou uličku.

Jak dál?

A pak jsem si všimla, že v prachu a špíně na zemi je cosi ukryto. Poklekla jsem tedy na jedno koleno a dala se do odhrnování nečistot z kovového povrchu. Byl to poklop kanalizační sítě.

Proto tyto těsné a zbytečné uličky zcela nezlikvidovali. Nejenom, že by se muselo překopávat celé potrubí a elektrické obvody, navíc pod touto budovou se nacházely těžko zničitelné vstupy do odpadních stok.

Konečky prstů jsem vytlačila do mezery mezi podlahou a poklepem. Kov mě studil do dlaní, ale ani přesto mi to nezabránilo v tom, abych ho trhnutím nadzvedla a odhodila někam vedle sebe.

Okamžitě jsem spustila nohy do kanálu a vzniklým otvorem jsem proskočila dovnitř. Obratně jsem dopadla na dno, přímo do tenké strouhy nevábně zapáchající vody, a rozhlédla se. Bylo to tu zde o něco prostornější než ve staré chodbě, ale pochybuji, že by zde Winter Soldier dokázal vzpřímeně běžet. Pro drobnou lékařku to ale mohlo být docela pohodlné.

A pak se nohy ženy objevily ve stropní díře, kterou jsem se do kanálu dostala i já. Potom se v otvoru objevily další části jejího těla a současně i kus živé ruky, která doktorku pevně držela za paži, jelikož žena by sama nejspíš nebyla schopna dostat se dovnitř. Pak, s dušeným výkřikem dopadla vedle mě. Její podpatky jí ale neposkytly dostatečnou oporu a tak se s dalšími zvláštními zvuky sesunula na zem. Byla celá špinavá a mokrá díky té kanálové strouze, ale i tak jsem na ni nebrala žádné ohledy a uchopila ji za loket, abych ji odtáhla z doskočiště. K nám se totiž musel ještě přidat můj společník, a i když byla díra ve stropě relativně velká, muž jeho rozměrů by mohl mít s touto překážkou problémy.

Jenomže jsem nejspíš Winter Soldiera dost podcenila, jelikož do několika sekund stal již pevně na nohou a stejně jako já předtím zkušeným pohledem mapoval rychle nové okolí. Nejspíš si musel všimnout klečící ženy, která očividně tápala ve tmě a vůbec se u ní nedalo hovořit o jakékoliv orientaci. To nám do jisté míry komplikovalo útěk.

,,Sakra, nepomyslel jsem to, že tu nevidí. "

Já také ne.

Bylo celkem žalostné, že jakmile se z lovců stane kořist, tak i přirození predátoři začnou dělat chyby. Však, jak je to dlouho od doby, když jsem se rozhodla přidat na jeho stranu, stranu štvaných? Necelý den? A přesto po pár hodinách se dopouštím chyb. Na druhou stranu, ani já, ani Winter Soldier nejsme uzpůsobeni k tomu někoho chránit. Podle mně dostupných informací má být on původně odstřelovač... je ale pravda, že oba jsme supervojáci a ubránit se několika lidem, i kdyby to měli být špičkoví agenti, by mělo být poměrně snadné. Hlavní prioritou byl útěk z nemocnice na místo, kde se můžeme bezpečněji schovat nebo bojovat.