Pale Convict |Winter Soldier ff|

5.Kapitola

Tiše jsem následovala záda mého cíle. Bylo mi jasné, že se cestu chystal už dříve, jenže strach z Hydry ho vyhnal z úkrytu a donutil ho jednat. Vlastně ani nevím, kam míříme. Jde po něm celý svět. Hydra ho chce zabít, OSN se ho pokouší chytit a uvěznit a jistě by se našli i takoví, kteří by uvítali tohoto elitního vraha mít ve svých řadách. Winter Soldier byla osoba s neobyčejnými dovednosti. To já ale také. Kam tedy směřovaly jeho kroky? Měl vůbec nějaký cíl, nebo se prostě snažil pouze přežít?

Prohlédla jsem na jeho záda. I když jsem šla za ním, přesně věděl, kde se zrovna nacházím a co tak zhruba dělám. Sice by na můj výpad reagoval trochu pomaleji, ale já měla tu nevýhodu, že jsem měla svázané ruce a navíc jsem byla oproti němu žena.

Proto jsem zůstávala klidná, což ho svým způsobem trochu znepokojilo. Snažila jsem se mezitím uvolnit svá zápěstí, ale smyčky byly zkušeně vázané, takže mé úsilí mi nebylo v tuto chvíli platné.

V tichu jsme pokračovali. Do zvuků lesa nám pod botami křupal tamější podrost a ptáci se vyděšeně plašili v korunách habrů. Znovu začalo lehce mrholit a na nás přes listy stromů dopadaly první dešťové kapky.

..........

Jedeme už asi dvě a půl hodiny. Za tu dobu se z mrholení stal vytrvalý déšť a my jsme už oba měli kompletně mokré oblečení. Nikomu to ale nevadilo, protože i když by se už normální lidé dávno třásli chladem, nezpůsobovalo to mně, ani mému cíli žádnou zátěž.

Najednou se Winter Soldier otočil a počkal, až ho dojdu. Šla jsem totiž dobrých dvacet metrů za ním pro případ, že bych měla jedinečnou možnost mu utéct nebo se někam schovat. Ale on se už jen z intuice vyhýbal těmto místům.

,,Mluvíš vůbec anglicky?"

Cizí slova postrádala pro mě význam. Navíc ani z jeho tváře nešlo poznat, na co se asi tak mohl ptát. Výraz měl chladný, bez jakýchkoliv emocí.

,,Umíš anglicky?

Teď se mě zeptal v ruštině. Mlhavě jsem si vzpomněla na význam jednotlivých slov, přece jenom, už je to nějaká ta doba, kdy jsem tento jazyk potřebovala.

Jemně jsem kývla. Bylo to tak automatické, že jsem ani nepřemýšlela nad tím, jestli by mě to mohlo ohrozit. Byla to jedna ze začátečnických chyb, které bych snad už ani neměla umět udělat.

Můj cíl se zatvářil trochu překvapeně. Asi nečekal, že zrovna někdo jako profesionální vrah nebude umět skoro ani slovo anglicky.

,,Jak jste mě našli?"

Zeptal se mě tak, abych mu rozuměla. Nedočkal se ode mě však žádné reakce, pouze oplácení jeho pohledu.

,,Sakra mluv."

Z mého levého 'přírodního' oka šel snadno rozpoznat vzdor, vztek a nenávist. I blbec by poznal, že mu rozhodně neplánuji cokoliv sdělit.

A Winter Soldier nebyl hlupák.

Pár kroky překonal dvoumetrovou vzdálenost, která nás dělila a zastavil se těsně přede mnou. Musela jsem zaklonit hlavu, abych mu mohla vidět do tváře. Zaměřovač okamžitě začal analyzovat veškeré drobné detaily jeho obličeje.

,,Jak jste mě našli?"

Byl rozzuřený. Bylo zajímavé, že nevybuchl už včera odpoledne, když jsem na něj poprvé zaútočila. Nejspíš na něj ten stres dolehl až teď.

Chytil mě za vlasy a škubl s mou hlavou prudce dozadu. Na obličeji mě lechtaly jeho delší tmavé vlasy a volnou rukou mi drtil jeden bok.

Pak najednou, bez jakéhokoliv upozornění sevřel svou kovovou rukou můj nechráněný krk a silným pohybem mě opřel o strom. Byla jsem teď o kousek nad ním, ale na druhou stranu jsem se chodidly nedotýkala země. Musela jsem jednat rychle, pokud jsem tedy nechtěla upadnout do bezvědomí, nebo se udusit. Jako supervoják jsem bez kyslíku vydržela o dost déle než nevylepšení lidé, ale i tak to nebylo nějak extra dlouho.

Svázanýma rukama jsem se chytila jeho levého předloktí a přitáhla se, aby mě zbytečně nedusila síla gravitace. Nohy jsem skrčila co nejvíce k tělu a pak je obě vykopla k jeho zraněným žebrům.

Nic to s ním ale neudělalo. Byl zvyklý ignorovat bolest a soustředit se pouze na svůj úkol. Zopakovala jsem to ještě několikrát, ale vždy neúspěšně. Docházel mi však už vzduch a začala jsem se pořádně dusit. Nohy jsem spustila k zemi a začala pořádně lapat po kyslíku.

V té chvíli, kdy už jsem myslela, že to nevydržím a pomalu se začala propadat do bezvědomí, Winter Soldier trhl s mým tělem a odhodil do pár metrů od sebe. Naráz sice bolel, hlavně díky tomu, že jsem dopadla zády na menší balvan, ale konečně jsem se mohla nadechnout.

Posadila jsem se a zrak upřela na můj cíl. Stál pořád u toho stromu, díky němuž mě dusil. Jeho výraz se však viditelně změnil. Místo agresivity se na něm rýsovalo zmatení a mírné znechucení, místo zloby tam byla snad i lítost. Možná i strach, nevím.

Kovovou pěstí udeřil do stromu a dušeně vykřikl. Pak se obrátil ke mně. Jeho oči byly plné jakési zvláštní bolesti a zoufalství. Vypadalo, že se chystá něco říct, ale pouze mírně pokynul hlavou, otočil se a pokračoval v cestě.

S námahou jsem se zvedla ze země a následovala ho. Byla jsem zmatená z toho, jak se zachoval. Lituje snad svých činů?

..........

Už dvacet minut jdeme po kraji lesní cesty. Déšť konečně definitivně ustal a mezi šedými těžkými oblaky se sem tam objevil sluneční kotouč. Jeho paprsky byly i přes jarní zimu poměrně teplé a tak mi už trochu začaly prosychat vlasy.

,,Já... ehm... asi bych se měl omluvit."

Tak nějak jsem vytušila že teď mluví se mnou, ne se sebou samým, i když byl ke mně otočen stále zády a jeho hlas byl tichý a nejistý. Nechápala jsem, za co se omlouvá.

,,Nechtěl jsem být hrubý, ale prostě jsem vybouchnul."

Přes rameno na mě hodil pohled, aby se ujistil, že ho poslouchám. Pak pokračoval.

,,Mrzí mě to. Víš, když jsem tenkrát utekl z Hydry a schoval se, tak jsem si slíbil, že už nikdy nikomu nic neudělám. Ani si nedovedeš představit, jaké to je vědět, kolika lidem jsi zničil rodinu, kolik jsi jich zabil. Prostě už nechci dělat všechny ty věci.

Ale teď jsem to udělal znovu, i když jsem si to zakázal. Pořád je to všechno ve mně. A když jsem si pak všiml, že ti chybí jazyk, tak mi prostě došlo, že i kdybys jo měla, tak je to zbytečné a já jen zbytečně ubližuji."

Stále za mým cílem jsem sledovala, jak si prohrábl vlasy a smutně si povzdechl. Jakýsi divný pocit mi sevřel hrdlo. Lítost?

Na namrzlém nástupišti zastavil dobytčí vlak. Po otevření dveří se z něj však vyvalili lidé. Štěkot zuřivých psů se mísil s lidským křikem a německými rozkazy. Do toho všeho tiše padal sníh smíšený se světle šedým popelem.

Lidé byli hnáni pod branou s kovovým nápisem 'Arbeit macht frei' -práce osvobozuje. Jenomže cosi mi říkalo, že tu nenajdeme dobro, ani skrýš, kterou nám Němci slibovali. Snad to bylo tím zvláštním všudypřítomným pachem, snad zlými pohledy našich průvodců.

Podívala jsem se na maminku. Její tvář ale byla naprosto klidná, takže jsem šla tiše vedle ní a zařadila jsem se do dlouhé řady, která prý měla vést do sprch.

Náhle mě někdo prudce uchopil za rameno a odtrhl mě do maminky. Vzhlédla jsem k té osobě. Byl to muž v uniformě a s puškou. Matka ale okamžitě zareagovala a snažila se mě stáhnou zpět, přitom cosi v němčině křičela na toho může.

Pak během okamžiku muž z pouzdra na jeho opasku vytáhl revolver. Ozvaly se dva ostré výstřely a tělo mé maminky se skácelo k zemi. Potom mě za dopravu mého zoufalého křiku odvlekl někam pryč.