Pale Convict |Winter Soldier ff|

33.Kapitola

Něco kolem osmé hodiny večerní se ode mě James oddělil a já tak zůstala v kuchyni sama. Slíbil prý Stevovi, že s ním večer ještě někam zajde. Vždyť za pár hodin už nejspíš voják i já opět zmizíme z jeho okolí a těch pár okamžiků s blonďákem jim nemohlo ani v nejmenším vynahradit těch osmdesát let. A teď se měl Barnes zase stratit.

Zjistila jsem, že alkohol na mě nemá žádný vliv. Z čiré škodolibosti jsem pak otevírala láhev po láhvi, vypila jejich obsah a následně je plnila čistou vodou. Potom jsem je vracela zpět na jejich původní místo. Nudila jsem se.

Když se zrzka posadila vedle mě na barovou židli a opřela se o pult, ani jsem nebyla překvapená. Tušila jsem ji za mými zády již dlouho a i když se pohybovala velmi tiše, mému citlivému sluchu její přítomnost neunikla. Netušila jsem, co mi chce, proto jsem se neotáčela a dávala ji tak prostor důstojně odejít. Bohužel se tak nestalo.

,,Zítra po obědě prý odjíždíte."

Oznámila mi plynnou ruštinou a natáhla se pro jednu z lahví s alkoholem. Odšroubovala víčka a hrdlo si přiložila k ústům.

Se zvědavostí a očekáváním, které mi snad muselo sršet z živého oka, jsem pozorně sledovala, jak do sebe hodila lok tekutiny z lahve a pak ji se zamračeným výrazem pokládá na pult. Napila se vody, přesto, že očekávala vodku.

,,Do prdele, Starku!"

Prohodila vztekle, když i čtvrtá láhev, po které sáhla, byla naplněna vodou. Po chvílích vnitřního záškodnického uspokojení jsem k ní přisunula láhev, jež jsem ještě sama nedopila a jako jedna z mála pořád obsahovala alkohol. Zrzka ji s kývnutím přijala a nevybíravě si z ní lokla.

Seděly jsme v tichu. Alespoň, že má vina to nebyla, já neměla na vybranou a vlastně jsem za to byla i v celku ráda. Ne že by mi její přítomnost vadila, pouze jsem si nebyla jistá, zda jsem o to stála. Agentka tu byla zjevně z nějakého důvodu, vlastně jako většina lidí, kromě Jamese, se mi co nejvíce vyhýbala. Nejspíš na to mohla má anonymita a poněkud děsivý vzhled.

,,Prý odjíždíte zítra odpoledne, po obědě."

Zvědavě jsem k ní natočila tvář. Tohle mne zajímalo.

,,No jo, Tony to asi před půl hodinou všem oznámil. Očividně se to ale některým nedoneslo."

Pokrčila rameny a znovu upila z lahve. Její poslední věta mi akorát dokázala, jak moc dobrá musí být, když mé překvapení dokázala z mých lhostejných očí vyčíst. Věděla jsem, že tato žena je velmi nebezpečná, ale nejspíš jsem ji krapet podcenila. Nejspíš jako celou tu bandičku kašparů, kteří měli v plánu zachránit svět, spravedlnost, čest a kdo ví, jaké nesmysly ještě. Ti jedinci, kteří si prošli peklem a svou vlastní smrtí, já, Barnes a podle mých informací i Romanovová, moc dobře věděli, že lidé se v krajních situacích nechovají podle nějakého mravního kodexu. Všechno jejich jednání závisí na strachu z bolesti - a to jak fyzické, tak i psychické. Proto jsem nevěřila lidem, v lidstvo.

,,S vojáčkem prý budete bydlet v nějaké chatě v lese, někde u hranic Kanady. Tonyho otec a vlastně i on s matkou tam strávili pár dní, když byl malý. Prý na to nemá nejhezčí vzpomínky a asi právě proto tam chce nacpat vás dva."

Znělo to až pohádkově - klid a hromada informací, které jsem milovala sbírat... a James. Osoba, která neodmyslitelně patřila do mého nového života. To mě ale donutilo pomyslet na fakt, že Avengers s námi pošlou ještě minimálně jednoho člověka, který nás bude kontrolovat. Bylo to sice otravné, avšak moudré opatření. Zrzka ale nevypadala, že by mi o tom chtěla říci a mně se zase nechtělo zeptat se.

,,Jo a teď ta věc, proč jsem tady. Vojáček mě poslal, abych ti vyřídila, že na něj nemáš čekat. Vrátil se sice zpět, ale jen na skok a pak s Kapitánem kamsi zase odešel do města. Asi prolézají Brooklyn. Říkal, že se vrátí někdy ráno. Kdo by neodolal romantické procházce při světle lamp?"

Zasmála se, ale hned na to se zamračila, když zjistila, že alkohol došel. Nevím, zda byla zvyklá pít, ale působila, že navzdory tomu, kolik toho pozřela, je naprosto v pořádku.

Asi bych ji i zatleskala, kdyby se mi chtělo. Jenomže já dnes již od Jamesova odchodu měla poněkud lenivou náladu a nechtělo se mi plýtvat energií na nějaké hlouposti. Nebyla jsem unavená, jen mi asi chyběla motivace k činnosti. Ano, plnění lahví vodou je sice nesmysl, ale nechyběla mi motivace. Pana Starka jsem totiž z nějakých nevysvětlitelných důvodů moc ráda neměla.

Jakmile se mi tato myšlenka dostala do hlavy, zmiňovaný muž se objevil místnosti a blížil se směrem k nám, tedy spíše k baru. Na tváři měl opět sebevědomý výraz, i když byl očividně poněkud rozladěn nedávnými událostmi.

Shledala jsem, že je pravý čas odejít zpátky do mého přiděleného pokoje a utéct tak před těmito dvěma Avengery, kteří mi kradli chvíle samoty. K mé líné náladě se navíc přidala i mrzutost. Zcela atypické chování vojáka, za které bych si sama dala nejraději facku. Avšak nic se mi s tím nechtělo dělat.

Po paměti jsem se začala vracet do mé ložnice a díky citlivému sluchu zaslechla i vzdálený křik pana Starka, který nejspíš zjistil, že z vody se neopije. Tato okolnost mi alespoň nepatrně zvedla náladu a já tak po zbytek své cesty do pokoje měla zlomyslný úšklebek na rtech.

✴✴✴✴✴

Áno, áno, áno. Já vím, že kapitola je krátká a že ji vydávám později než jste zvyklí. Na mou obhajobu ale musím říci, že nemám moc času psát...

Každopádně doufám, že se vám tato poněkud nudná kapitola o ničem líbila. Zpětnou vazbou ocením.

JulMar01