Pale Convict |Winter Soldier ff|

4.Kapitola

Písničku si pustit můžete, ale nemusíte. Dost lidem se nelíbí, ale já ji miluju.
Jinak u popisu bojových scén doporučuji přečíst prvně odstavec a až potom si to představit, jinak to všechno probíhá strašně pomalu...

Skrze rozbitou a špinavou okenní tabuli jsem nahlédla do chaty. Dřevěná podlaha byla skoro celá plesnivá a prolezlá různými druhy dřevokazného hmyzu. Kdysi bílé stěny byly pokryty nazelenalou plísní, která se po ní plazila od podlahy až po strop. Vytlučená okna hostila na svých parapetech trsy suché trávy a pár rostlin rostlo i v místnosti. V jednom rohu ležely mé zbraně a jeho osobní věci.

Winter Soldier seděl v tureckém sedu na zemi a zíral na zeď. Byly na ní pomocí lepící pásky připevněny různé fotky a vystříhané novinové články. Před ním samotným se válelo několik deníku, novin a map, které už od pohledu byly odlišného stáří. 

Zaměřovač mého pravého oka rozpoznával mezitím obličeje lidí na fotografiích. Byly to převážně jména lidí, kteří tragicky zahynuli při nějaké nehodě, nebo se zabili. Jistě to museli být jeho oběti. Mezi tím, se ale nacházelo několik nápadnějších věcí. Jistá James Buchanan Barnes se téměř 100% schodoval s mým cílem. Byl to jeho otec? Nebo to byl samotný Winter Soldier, než z něj udělali nájemného vraha? Na některých fotkách byl ve společnosti Stevena Rogerse, později Kapitána Ameriky. Má to něco společného s tím u jezera?

Můj cíl se najednou prudce otočil a pohlédl do okna. Střetl se s mým chladným pohledem a jeho tváří prolétl výraz zmatení a překvapení. Okamžitě na to vstal a výhružně mě propaloval pohledem, nehýbal se však a pouze vyčkával, jaké budou mé další kroky. Vzdálila jsem se od okna na dva kroky a pak jsem bosou nohou kopla do rozdrobené zdi. Ta povolila a zvětralé cihly se rozlétly po chatě. Dvěma dalšími údery chodidla jsem zničila zbytky dřevěného parapetu a vzniklou dírou se prolezla dovnitř.

V očích mu šlo poznat, že si uvědomil svou chybu, když si všiml drátu obmotaného kolem mých rukou. Potom ale zahodil všechny viditelné emoce a rozešel se ke mně.

Já udělala to samé. Vyhnula jsem se jeho první ráně kovové ruky úkrokem vlevo a kolenem jsem ho zasáhla pod žebra. Zablokovala jsem jeho loket, který mě mohl zasáhnout do zad a přehodila mu ruce i s drátem přes hlavu. Z drátu odkapávala má krev a vsakovala se mu do trička. Ostré hrany mu jemně poškrábaly kůži krku, ale Winter Soldier mě hned chytil za ruce a přehodil mě přes svá záda před něj na podlahu.

Na zemi jsem upustila drát, podepřela se rukama a udělala něco podobného svíčce, akorát jsem ho chodidly prudce zasáhla do hrudníku, takže přepadl na záda. Ze svíčky jsem udělala kotoul vzad, ze kterého jsem se rozkročmo postavila. Stála jsem teď nad jeho pomalu se zvedajícím tělem, takže jsem toho využila. Své tělo jsem nechala volně padat a pokrčeným loktem ho trefila do pohmožděných žeber.

Chtěla jsem se z něj odkulit, ale ruku mi silně obmotal kolem pasu a převrátil nás tak, že jsem ležela na břichu pod ním a nemohla se pod jeho vahou vůbec pohnout. Opatrně se ze mě začal zvedat, ale dával si přitom pozor, aby mě měl stále pod kontrolou. Jako první mi chytil jednou rukou obě ruce za zády, pak jedno své koleno přitiskl k mým zádům a druhým zase zablokoval nohy. Nemohla jsem se tedy ani zvednout, ani ho udeřit nebo kopnout a jemu zůstala jedna ruka volná.

,,Jak jste mě sakra našli!?"

Slova, kterým jsem nerozuměla vyšla z jeho úst silně podbarvená vztekem a zoufalstvím.

,,Tak jak!?"

Vykřikl a kolenem mě přitiskl ke starým prknům takovou silou, že jsem se nemohla nadechnout. Čelo jsem odevzdaně položila na zem a čekala, co bude následovat. Stejně, kdybych mu rozuměla, nemohla bych mu odpovědět a kdybych mohla i to, nic bych mu neřekla.

,,Dělej!"

Chytil mě za bílé vlasy a škubl s mou hlavou dozadu. Otočila jsem hlavu tak, abych mu alespoň částečně viděla do obličeje a i když jsem mu ani v nejmenším nerozuměla, ušklíbla jsem se na něj svou nekovovou polovinou tváře a zavrtěla hlavou.

Bylo ticho. Čekala jsem na jeho ránu, ale nic se nestalo, místo toho ze mě Winter Soldier slezl, ruce mi ale stále pevně držel za zády.. Snažila jsem se ho kopnout, ale čím více odporu jsem kladla, tím víš držel mé ruce, až hrozilo vykloubení ramen. Jestli jsem nechtěla mít ramenní kloub mimo jamku, musela jsem se podvolit. A právě tohle jsem udělala a nechala si dobrovolně svázat zápěstí stejným typem provazu jako byl ten, ze kterého jsem se minimálně hodinu snažila vyprostit.

,,Sedni si."

Rukou mi zatlačil na rameno a já se posadila na zem. Winter Soldier nakrátko odběhl ke svým věcem a začal se v nich prohrabovat. Po chvíli se však vrátil a posadil se za mě. Cítila jsem, jak mi mírně zdvihla svázané zakrvácené ruce a já se díky tomu musela trochu předklonit.

,,Pojedeme do New Yorku."

Řekl a pořezané dlaně mi začal obmotávat nějakou látkou. Neviděla jsem mu do obličeje, takže jsem z jeho neutrálně vyřčené věty nemohla nic poznat.

Slovo 'New York' mi ale hned seplo. Velké město kdesi v USA. Takže tam má namířeno? A co tam chce jako dělat? To si myslí, že ho Hydra mezi tolika lidmi nenajde?

,,Nemůžu tě tu nechat a ani tě nemůžu zabít. Udělali ti očividně to samé co mě, ale nemůžeš za to. Asi to teď úplně nechápeš, ale existuje život i mimo Hydru. Já... začínám si vzpomínat na svůj starý a o to víc nenávidím to, co ze mě udělali. Jenže jsem teď našel někoho, kdo mi pomůže, doufám. Možná že ne, třeba mě nenávidí tak jako zbytek světa, třeba budu muset žít celý zbytek svého života na útěku. Nevím."

Od poloviny rozhovoru už si jen tak hrál s mými prsty. Bylo to pro mě strašně zvláštní. Ta tělesná přítomnost, takový ten vnitřní krátkodobý klid. Přišlo mi to tak známé a zároveň cizí. Ale bylo to příjemné.

Po dlouhém tichu se zvedl a za paži mě odtáhl ke stěně. Opřela jsem se o ní a sledovala ho, jak do turistického batohu opatrně ukládá všechny deníky, fotografie, noviny i mapy. Dělal to tak pečlivě. Copak mu mohlo tak hodně záležet na pár kusech papíru?

Pak přešel ke koutu, ve kterém ležely mé zbraně, několik z nich vybral a uložil je do batohu. Zbytek z nich rozmontoval nebo poškodil, aby už nebyly použitelné. Podíval se na drát ležící nedaleko a pak na mě.

Takže teď mě zabije? Mou vlastní zbraní, je to tak ironické, že?

Přešel k drátu a místo toho, aby mi ho obmotal kolem krku, ho schoval k ostatním zbraním, které si s sebou chtěl vzít na cestu. Pak ke mě hodil boty a naznačil mi, ať se oboji.

Ruce jsem protáhla pod zadkem a snažila dostat nohu do boty. Šlo to špatně a ještě hůř se to vázalo, ale supervoják musí umět všechno. Když mi správně seděly obě boty, postavila jsem se a následovala záda mého cíle. Stejně ho zabiju.

Vyšli jsme z chatky a rozešli se do lesa.