Pale Convict |Winter Soldier ff|

29.Kapitola

Tma už pohltila celé město a citelně se ochladilo. Noční nebe zahalily kvůli silnému větru těžké mraky a pomalu začínalo poprchávat. Krásné počasí se kamsi ztratilo.

Musela jsem vypadat opravdu prazvláštně. Když prominu můj běžně neobvyklý vzhled, jistě jsem poutala pozornost tím, že jsem na sobě měla jen promočené tílko a tepláky. Zima mi nebyla, to by muselo pořádně mrznout, avšak mokrá látka se mi nepříjemně lepila na kůži a omezovala mě v pohybu.

První věc, kterou jsem potřebovala zjistit bylo určení mé polohy. To mi velmi usnadnily turistické interaktivní tabule, jež naštěstí fungovaly i v noci. Dalším bodem mého plánu bylo poskládání možného profilu místa, ve kterém se voják pohybuje. Začala jsem si po paměti vybavovat informace z dopisů, které by mi mohly být užitečné.

Za hlavní a výchozí bod jsem považovala fakt, že Steve musí bydlet někde blízko základy Shieldu, aby se mohl v případě nutnosti co nejrychleji dostavit k nástupu do mise. James psal, že bydlí v bytě, což v centru města nebylo nic neobvyklého. Dále zmiňoval park, který od jejich ubytování nemohl být dál než dva kilometry. Za další záchytný bod jsem vnímala i lístky na metro, pomocí kterých popisoval můj přítel svou nezařaditelnost do současné doby. Steve s Jamesem tedy museli bydlet nedaleko základny, parku a nějaké že stanic metra. Jak prosté.

Oblast bytů, která vyhovovala všem mým podmínkám, jsem našla asi do pěti minut od chvíle, kdy jsem konečně po půl hodině pochopila, jak celá ta technologická věc přede mnou vlastně funguje. Byl to asi dvou kilometrový okruh, což nevypadá hodně, ale ve skutečnosti je to víc, než se zdá. Musela jsem chdit budovu od budovy a na zvoncích hledat Stevovo jméno.

Uložila jsem si obraz mapy do paměti a vydala se k mému určenému okruhu. Jelikož na ulicích nikdo nebyl, dovolila jsem si zpomalit své tempo a užívat si deště. S roztaženýma rukama a v hlavou v záklonu jsem vnímala ledovou vodu, která mi nemilosrdně smáčela kůži. Nikdy jsem neměla ráda déšť.

Do určené oblasti jsem se dostala pomalým tempem asi za třičtvrtě hodiny. Cestou jsem sice potkala skupinku mladých lidí, kteří však byli tak nalití, že si mě sotva všimli. Dle mého odhadu mohlo být tak půl dvanácté v noci.

Než jsem našla na zvonku konečně jméno Steven Grant Rogers, mohla jsem ztratit další tři hodiny. Teď jsem stála před průměrně vysokou budovou s hnědým až pískovým odstínem omítky. Dveře byly dokořán otevřené a zaklíněné, aby do budovy proudil čerstvý vzduch z venku. Nemusela jsem tedy na nikoho zvonit, aby mě pustili dovnitř a rovnou pokračovala v cestě.

Vyběhla jsem čtyři patra, než jsem stanula před obyčejně vypadajícími dveřmi. Ještě jednou jsem zkontrolovala jméno, které ovšem sedělo, a bez dalšího váhání zabušila na dřevěné dveře. Zevnitř se prvně ozvaly zastřené hlasy a poté i nemotorné kroky.

Dveře se otevřely a jakmile mě osoba za nimi postřehla, dveře se s hlasitou ranou prudce zabouchly. Slyšela jsem, jak Steve volá poplašeně na Jamese, který mu unaveně odpovídal. Za okamžik se za dveřmi ozvaly druhé kroky a dveře se opět otevřely.

A já ho konečně spatřila. Po tak dlouhé době. Jeho na první pohled chladné oči na mě překvapeně shlíželi. Tvář měl opět hladce oholenou, díky čemuž vypadal mladší, než jak jsem si jej pamatovala. I jeho mírně vlnité kaštanové vlasy byly o poznání kratší. Bylo zvláštní ho vidět takto.

Mlčky se pousmál a ustoupil, abych mohla vejít. Počkal, až udělám několik kroků dovnitř a pak opět dveře zavřel. Až když se ke mně otočil, popošla jsem k němu a nejistě jej objala. I on kolem mého trupu obmotal paže a obličej mi zabořil do vlasů.