Pale Convict |Winter Soldier ff|

14.Kapitola

Leč se to může zdát nemožné, do dvaceti minut už jsme ve spěchu opouštěli obchůdek. Oba relativně čistí a v novém oblečení. Boty jsme ukradli omráčeným lidem, a i když to mělo k pevné vojenské obuvi daleko, byla jsem ráda, že jsme sehnali něco lepšího než papuče.

Oba jsme byli ale neskutečně unavení. Já jsem sice poslední dobou byla často mimo realitu, ale bezvědomí nedokáže ani zdaleka nahradit spánek. Winter Soldier několik dnů už nespal, protože na nás musel dávat pozor.

,,Musíme se dostat přes moře, abychom vůbec měli nějakou šanci."

Řekl, když jsme se konečně dostali přes město do přístavu. Už se začaly objevovat první ranní paprsky slunce a i lidí začalo na ulicích přibývat. Dnešní den jsme se rozhodli věnovat tomu, abychom zjistili, jak se chceme dostat do USA. Letadlo jsme zamítli, jelikož byla minimální šance, že by si nás nevšimli. Jediná možnost byla tedy loď, nějaká stará rybářská, která by ale přežila plavbu po atlantiku a její posádka by se příliš nevyptávala. Zde ale nastal další problém - neměli jsme čím zaplatit a spoléhat na ochotu cizích lidí bylo naivní.

,,Taky bychom měli vyndat alespoň jeden čip. Mám pocit, že vím, kde jeden z nich je."

Prohodil zamyšleně a zahleděl se do vycházejícího slunce. Stejně jako já z jeho svitu čerpal tu jemnou hřejivou energii, která jako většina všedních věcí, pro nás byla nepoznaným kontrastem. Ten věčný život v chladu a ve tmě, hrubost a bolest. To všechno bylo navždy usazeno v našich kostech a vyryto do naší kůže. Přesto jsme k tomu tak moc patřili.

Říká se, že člověk pozná cenu, až když o to přijde. Ale co my, my, kteří si nic nepamatujeme a nevíme, o co jsme vlastně přišli?

,,Tenkrát v tom autě, když jsme se převlékali a já viděl tvá záda. Měl jsem pocit, že u jedné z těch destiček podél páteře cosi prosvítalo skrz tvou kůži. Ale nejsem si tím jistý."

Moc dobře se mi vybavil ten okamžik. Slabounké skřípění a dotek cizího kovu. Znamenalo to pro mě hodně, stejně jako pro něj dotek na jeho jizvě.

,,Měli bychom si něco najít. Tak pojď."

..........

Celý přístav jsme za těch pět hodin prošli asi třikrát, až se po nás začali někteří lidé ohlížet. Nezvykle urostlý muž s dalšími vlasy a rukama hluboko v kapsách a štíhlá žena se sklopenou hlavou, přes kterou měla kapuci, která odhalovala pouze konečky bílých vlasů a sem tam i zvláštní rudé záblesky.

Po přístavu jsme se procházeli hlavně proto, abychom zaslechli jazyk, popřípadě slang, kterým se námořníci mezi sebou bavili. Nemohla jsem kvůli naší bezpečnosti zvedat hlavu a analyzovat obličeje. Jejich jazyk a Jamesův odhad musel stačit. Byla zde totiž možnost, že právě tato posádka bude mít namířeno do Ameriky. Spoléhat na to ale také nebylo nejlepší, avšak nic jiného nám nezbývalo.

Měli jsme vyhlídnutou jednu loď. Byl to takový ten klasický větší parník, který z Evropy rozvážel mražené ryby. Nákladový prostor byl tedy naložen bednami se zbožím a vše bylo chlazeno masivním mrazícím systémem. Chlad pro nás ale nebyl problém a navíc nám zaručoval to, že do nákladového prostoru se budou stahovat často námořníci. Byla to tedy asi nejlepší možnost.

,,Můžeme?"

Zašeptal můj společník ukrytý za zídkou vedle mě. Kývla jsem na souhlas a opatrně a zároveň co nejrychleji předběhla k trupu lodi. Začala jsem šplhat po tlustém kotevním laně nahoru na palubu. Naštěstí na ní nikdo nebyl, takže jsem dala z podřepu znamení Jamesovi, který prakticky udělal to samé co já. Vše probíhalo hladce do té doby, než jsme zaslechli díky ostrému sluchu vzdálený kroky vycházející z trupu lodi. Vždyť na lodi nikdo další být neměl a posádka si přece ještě užívá poslední chvíle strávené na pevnině. Loď by měla být prázdná...