Pale Convict |Winter Soldier ff|

23.Kapitola

Díky velmi odolnému metabolismu mi první dávka sedativ odezněla do čtvrt hodiny. Další dávky, které mi ve voze byly podány, na mě již neměly nejmenší účinek a já tak po zbytek cesty byla střízlivá.

Jeli jsme asi ještě půl hodinu než vůz, ve kterém jsem byla převážena, sjel do nějakého podzemního tunelu a všude kolem anta se rozhostila tma. Až teprve teď jsem přestala sledovat okolní krajinu a podrobněji se zaměřila na interiér vozidla. Spolu se mnou jeli v autě ještě nejméně tři osoby. Dva z ozbrojenců jsem přímo viděla a řidič musel sedět v přední části dopravního prostředku, tam jsem ale neměla výhled. Pod helmami a tou obrovskou kupou výstroje jsem neměla šanci poznat, zda se jedná o muže či ženu, nebo jakou barvu pleti dotyčná osoba má.

Po dalších deseti minutách se ve tmě začala ve tmě objevovat záře umělého osvětlení a vozidlo zastavilo na nějakém podzemním parkovišti. Pak jsme chvíli stali a nejspíš čekali, až nás dojedou ostatní vozidla.

Dveře obrněné dodávky se zvenku otevřely a já si mohla všimnout dalších čtyř osob se samopaly, jež nejspíš měly zajistit můj další bezpečný přesun. Ozbrojenci, kteří mě dosud hlídali po dobu cesty, mi začali uvolňovat tělo z kovových pásů a pod přísným dohledem hlavní jejích zbraní jsem se postavila a následně seskočila z dodávky na asfalt.

Místo, kde jsem se momentálně nacházela bylo opravdu podzemní parkoviště. Bylo sice poněkud spoře osvětlené, což ale tomuto objektu dodávalo na velikosti - oba jeho konce se ztrácely kdesi ve tmě. Mohla jsem pouze spatřit po mé pravé straně příkou skalnatou stěnu, v níž byl asi deset metrů nad zemí pravidelný obdélníkový otvor chráněný neprůstřelným sklem. Za ním se mihotaly tmavé lidské siluety, které jsem však kvůli ostrému bílému světlu nedokázala blíže identifikovat. Nejspíš se jednalo o nějakou řídící místnost.

Z ostatních obrněných aut vylezl zbytek agentů a na druhém konci skupinky vozidel jsem si všimla mého společníka. Jeho paže nesly na zápěstích a navíc i na loktech stejná pouta, jako jsem měla já. Zřejmě ho pokládali za větší hrozbu.

Někteří agenti sňali ze svých hlav helmy a odhalili mi tak své obličeje. Konečně jsem dostala příležitost dozvědět se něco více o těchto nebezpečných lidech. Moc mě ani nepřekvapilo, když jsem o nich našla minimum informací, které byly navíc tak paradoxní, až jsem nechtěla věřit, že něco takového mohl Shield vytvořit. Jeden z nich měl být realitní makléř, další cvičitel psů, jiný zase farář a takto bych mohla pokračovat přes pokrývače až k ladičům kabaretových pián.

Hlaveň samopalu se mi zaryla mezi lopatky a i ostré hlasy mě donutili k pohybu. Pod drobnohledem zbraní jsem byla vedena ke skále, ve které bylo vsazeno několik ocelových dveří. Tam jeden z ozbrojenců mávl na siluetu osoby v kontrolní místnosti a těžké dveře se pomalu otevřely.

Naposledy jsem se ohlédla na parkoviště, kde postával uvězněný zabiják s jeho dohledem. Myslím, že vycítil můj pohled a na zlomek sekundy se naše oči setklay. Pak se za naší skupinkou ocelové dveře zase zavřely a my pokračovali osvětlenou širokou chodbou směrem do útrob základny.

I když jsem se snažila vnímat jednolitou šeď zdí chodby, mé myšlenky stále sklouzávaly k modrookému vojákovi a jeho slibu. Nebyla jsem naivní a velice dobře jsem si uvědomovala, že šance na jeho splnění závisí spíše na štěstí než na naší vůli. Nebylo na nás, abychom v tuto chvíli mohli rozhodnout o našem osodu. A jsem si jistá, že James si byl této skutečnosti také dobře vědom.

Odbočili jsme do jedné z bočních chodeb. Tam nás čekaly pancířové dveře, které na první pohled působily nedobytně a na ten druhý snad ještě hůře. Po průchodu kovovými rámy nás čekaly ještě troje takové, než jsme se dostali do jakési haly. Tam mi byla sundána pouta a mé ruce opět získaly volnost.

,,Vsléct se, osprchovat a obléct."

Rozkázal příkře agent, který předtím mával na osobu v kontrolní místnosti a rukou poukázal na jednu stěnu haly. Až teď jsem si povšimla, že byla tvořená průhlednou skleněnou přepážkou a za ní se nacházela další místnost, jež byla vlastně menším komplexem sprch s nerezovou kovovou lavicí, na které bylo položeno úhledně poskládané oblečení a kostka mýdla.

Pod stálým dohledem ozbrojených agentů jsem vešla za skleněnou přepážku do sprch a začala ze sebe sundávat těch pár kusů oděvu. Špinavé oblečení jsem pohodila na hromadu vedle lavičky a už zcela nahá sebrala do dlaní mýdlo. Ostýchavost musela jít stranou, stejně jako v Hydře. Toto byl standartní postup a bylo zbytečné protestovat.

Uchopila jsem hlavici sprchy a otočila kohoutkem. Okamžitě se na mé tělo vyvalil proud chladné vody a já se začala pořádně drhnout mýdlem. Stačilo pouze pár chvil, než se voda pod mými chodidly zbarvila do světlého odstínu hnědé barvy díky množství špíny, která za dobu naší cesty utkvěla na mém těle.

Stejným způsobem jsem si umyla vlasy a po patnácti minutách pod ledovou vodou zastavila kohoutek a začala se oblékat. Můj nový oděv  se skládal z klasického bavlněného spodního prádla, šedých tepláků, bílého tílka a nemocničních papučí.

,,Pokračujeme."

Zavelel agent cosi v angličtině a po tom, co jsem se k ozbrojeným mužům připojila, mi byla pouta opět nasazena a celá naše skupinka se rozešla chodbou, která vedla z haly nejspíše do mé nové cely. Prošli jsme skrz další pár nedobytných dveří, až jsme se konečně dostali do další velké místnosti.

Byla to hala velikostně podobná té se sprchami. Má cela byla oddělena od zbytku pokoje silným neprůstřelným sklem, které bylo do okolních stěn zasazeno pomocí mohutných ocelových rámů. V levé části skla se nacházely těžké dveře, které byly sice slabinou tohoto vězení, ale o to více byly zabezpečeny, a podlouhlý otvor sloužící nejspíš k výdeji potravy.

Až tady mi byla pouta opět sejmuta a já byla vpuštěna do své nové cely. Dveře se za mnou zavřely a kovové cvaknutí doprovázené jemným pípnutím a červeným zábleskem mi sdělilo, že se automaticky uzamkly. Když agenti pečlivě zkontrolovali funkčnost všech zabezpečení, opustili tiše místnost a nechali mě samotnou.

Rozhlédla jsem se po svém novém ubytování a s údivem jsem musela konstatovat, že má cela v Hydře vypadala daleko hůř. Bylo tu čisto. V pravém rohu se nacházelo mé lůžko s umělohmotným polštářem a lehkou dekou, vedle něj pak plechová židle s blokem a psacím perem. V levém konci cely byl záchod a malé umyvadlo s mýdlem, nad ním vyčnívala ze stěny asi dva metry nad zemí větrací šachta. Na druhé straně neprůstřelného skla stála židle, poněkud pohodlněji vypadající než ta má, pro případné návštěvy a digitální hodiny ukazující nejen čas, ale i datum. Celou místnost a dění v ní pozorovaly bezpečnostní kamery připevněné u stropu v rozích pokoje. Prostě luxus.

Lehla jsem si na postel a obrátila zrak k hodinám. Bylo teprve sedm hodin a šestnáct minut ráno. Tohle bude sakra dlouhý den.

✴✴✴✴✴

Už jsem zase zpět.

Abych byla upřímná, tak musím potešeně říci, že jsem opravdu nečekala takové množství pozitivní odezvy k minulé kapitole. Děkuji.

Budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu.

JulMar01