Pale Convict |Winter Soldier ff|

42.Kapitola

Díky bezvětří se celý let obešel bez komplikací, přesto jsme i tak museli letět pomalu, aby nám pozemní jednotky stačily. Lehce sněžilo a celá krajina byla pokryta tenkou vrstvu sněhu.

New York nás svými věčnými světly vítal již z dálky. Jak jsme se k městu blížili, barevná záře rostla a i hluk rostl. Ulice zde žily i v noci.

Když jsme byli nad městem, zraku obyvatel jsme sice díky tmavým barvám strojů unikli, ale díky silnému zvuku rotujících ramen helikoptéry jsme ve městě působili menší rozruch. Náš cíl ale nebyli civilisté, takže jsme situaci pod námi ignorovali.

Avengers tower se nad ostatními budovami tyčila jako strážná věž. Zářila světle modrou barvou a velké písmeno A bylo snadno viditelné už z dálky. I přes elegantní design a hladké křivky mrakodrapu mi něco napovídalo, že nás čeká opravdu těžká práce. Tu budovu jsem odněkud znala.

Hlavou mi problesklo několik obrazů. Mužská silueta stojící v prudkém dešti, obrys jakéhosi mořského ptáka nahrubo vyrytý do nekvalitního dřeva, rudá záplava vlasů, barevná dětská knížka a pohled z výšky na nějaké město. Bylo to tak neurčité, že jsem mezi nimi nedokázala najít souvislost. Přesto mi vše, co mi prolétlo na těch pár vteřin hlavou, připadalo podvědomé.

Pustila jsem to z hlavy. Místo toho jsem si připevnila k opasku lano, abych v případě nezdaru při seskoku neskončila rozplácnutá dole na dlažbě. Otevřela jsem dveře vrtulníku, čímž jsem do interiéru stroje pustila čerstvý chladný zimní vzduch. Vzhlédla jsem nahoru k dalším helikoptérám a jakmile jsem zjistila, že i ostatní se připravují k seskoku, naposledy jsem zkontrolovala jištění a pušku si připevnila na záda.

Vylezla jsem ven na ližiny stroje. Dle rozkazů jsem musela vyčkat, až jednotky vniknou do obytné části mrakodrapu a až potom mi byl povolen seskok. Měla jsem tedy ještě několik sekund.

Natáhla jsem levou ruku před sebe a nechala na koženou rukavici dopadnout několik vloček. Nikdy jsem neměla čas si tyto drobné zmrzlé kapky prohlédnout. Teď pro mě ale nic neznamenaly.

Jednotky nad námi již zahájily seskok, proto jsem se i já připravila. Pustila jsem se madel, chvíli balancovala na hranách ližin a pak se odrazila. Své tělo jsem nechala padat chladným vzduchem hlavou ke zdi, až v posledních chvílích před nárazem jsem trupem silně trhla dozadu, což způsobilo vyšší sílu nárazu a také to, že oknem nejprve prošla má kolena a až potom zbytek těla.

Dopadla jsem dovnitř mezi střepy a rychlým pohybem nože se odřízla do jistícího lana. Okamžitě se spustil alarm, který ale po několika sekundách přestal fungovat stejně jako veškerá technika v mrakodrapu napájená elektřinou. To pozemní jednotky odpojily zdroje energie.

Dle mého názoru ale i těch pár sekund stačilo, aby se Avengers vzbudili. Tak hlasitý zvuk alarmu by slyšel i hluchý.

Netrvalo mi zrovna krátce, než jsem brnění našla a dostala se přes obranné zátarasy. Žádné z brnění však nebylo aktivní a to znamenalo, že Stark je buďto již mrtev, je mimo budovu, nebo mu nikdo nedal příležitost k jejich aktivaci.

Došlo mi, že zdroj energie brnění se nachází na jejich hrudi. Byly to kruhové útvary, které při provozu modře zářily. Kovové obleky tedy nebylo nutné likvidovat celé, pouze ty svítící věcičky na jejich prsou.

Jediným úderem loktu jsem rozbila skleněnou výlohu, jež mě od první skupinky brnění dělila, a pak jsem se přiblížila k prvnímu odpočívajícímu obleku. Sundala jsem si kožené rukavice. Kovové nehty jsem zahákla za hlavní krycí plech hrudi a až na několikátý pokus se mi jej podařilo alespoň z části odtrhnout od zbytku obleku. Pak to šlo již snadněji a do dvou minut jsem zcela zničila rozvod energie a tudíž i celé brnění. První jsem tedy měla za sebou.

S přibývajícím časem se má dovednost v likvidaci těchto strojů dostala až na takovou úroveň, že jeden kus mi trval maximálně tři a půl minuty. Šlo mi to tedy velmi rychle, avšak mé prsty na tom byly velmi špatně. Nejednou se mi stalo, že mi pod nehty zajela ostrá hrana plechu a bolestně mi popárala kůži pod nehtem. Ruce jsem měla celé od vlastní krve, která se stále valila z konečků mých prstů i dlaní.

Z provozu jsem již odstavila osm obleků a chystala jsem se na devátý, ale ve chvíli, když jsem k němu vykročila, někde nade mnou byla odpálena nálož. Tlaková vlna mi podrazila nohy a odhodila mě dobré čtyři metry dozadu, mimo to se vysypala všechna skleněná okna. Kromě toho se ale na stropě objevila pradklina, která se rychle zvětšovalo. V jednu chvíli již poškozený strop nevydržel a protrhl se dolů. Na podlahu dopadlo velké množství suti a dokonce i jeden mrtvý agent z našich řad.

Zbylé obleky se ale náhle začaly aktivovat a jeden po druhém vylétávaly dírou ve stropě někam do hornějších pater budovy. Bylo zbytečné po nich střílet, stejně by jim to nic neudělalo. Přesto jsem se je pokusila zneškodnit alespoň manuálně, i když to již mělo stejný účinek jako střelba. Za pár sekund již byly všechny funkční obleky mimo můj dosah.

Na rozdrásané ruce jsem si natáhla své kožené rukavice a do dlaní chytila odjištěnou petačtyřicítku. Opatrně jsem se přiblížila k díře ve stropě a snažila jsem se zjistit, zda mi tam nahoře může něco hrozit. Nic jsem ale nezaznamenala, takže po nějaké chvíli jsem svou zbraň zajistila a uklidila ji na její původní místo.

Vylezla jsem po betonových kvádrech co nejvýš a když jsem byla v tom nejvyšším stabilním bodě, přikrčila jsem se a odrazila se nahoru. Musela jsem zatnout zuby, když jsem se zraněnými prsty zachytila za nerovnost v díře a začala jsem se drásat nahoru. Díky bolesti to šlo velmi pomalu, ale nakonec jsem se úspěšně vyškrábala nahoru.

Rozhlédla jsem se kolem. V prostoru se nacházelo pouze pár nehybných těl agentů, které výbuch zabil, nebo jen omráčil. Zde jsem již nemohla být užitečná, proto jsem opět se zbraní v rukách začala vystupovat po elegantních točitých schodech z tmavého silného dřeva.

Až v tomto patře jsem zaslechla vzdálený hluk. Vycházel odněkud z pravé strany, kam vedla chodba plná nejrůznějších uměleckých ztvárnění Ironmana.

Přitiskla jsem se co nejvíc ke zdi, jak mi to jen sbírka novodobého fanartu dovolovala, a tichými krůčky se blížila ke zdroji hluku. Zbraň jsem i přes bolest pevně svírala a zkušenými pohyby jsem rychle zdolávala metr po metru...

✴✴✴✴✴

Konec se pomalinku blížíííí...