Pale Convict |Winter Soldier ff|

39.Kapitola

Cítila jsem, že se pohybuji někde na hranici vědomí a snění. Bylo to jako balancování na ostří nože, stačilo se mírně nahnout na jednu stranu a nebylo cesty zpět. Přesto jsem stále zůstávala tak nějak mezi.

Viděla jsem množství barevných spekter, o jejichž existenci jsem dosud neměla ani tušení. Díky všudypřítomnému tlumenému světlu se mi zdálo, že tím vším proplouvám. Lehce jsem se vznášela v té cukrové vatě.

A pak všechno zčernalo a já otevřela oči. Chtěla jsem se rychle posadit, abych mohla zjistit, kde to jsem, ale ostrá bolest mi v tom zabránila. Zády jsem proto klesla zpět na podložku. Matně jsem si vzpomínala, co se dělo předtím.

Můj hrudník i bok byl obvázán na pevno staženou látkou. Ostatní zranění byla také ošetřena. Neuvěřitelně těžce se mi dýchalo, předpokládala jsem, že za to mohlo poškození plíce a odhadovala jsem, že její léčení bude trvat nejméně dva týdny. 

Nemusela jsem být ani moc velký génius, abych přišla na to, kdo má v mém přežití prsty. Čekala jsem, že Hydra mě bude chtít zabít, stejně jako tenkrát Winter Soldiera, avšak já stále žila. Doufala jsem, že ne na dlouho.

Nacházela jsem se v cele, zekteré bych se za pomoci trochy síly dokázala dostat. Já se však zatím ani nedokázala posadit, natož vytrhnout ocelovou mříž z pantů. Místnost byla špatně osvětlená, což jí o to více propůjčovalo depresivní vzhled. Působilo to tu stísněně a špinavě.

Obrátila jsem hlavu na bok a až teprve teď jsem si uvědomila, že má cela zde není jediná. Byly tady tři a ve všech uvězněn jeden člověk. Okamžitě jsem si vzpomněla na některé ze složek, jež jsem před nedávnem procházela. Projektů a vytvoření supervojáka bylo více než já a Barnes a toto dozajisté musely být ony.

Nesnažili se utéct, i když by měli velkou šanci na úspěch. Seděli ve svých celách a mlčky kamsi hleděli. Nedokázala jsem určit, zda jsou pod vlivem nějaké drogy, či pouze přemýšlí. Byli to dva muži a žena. Nikoho z nich jsem ale nepoznávala.

Pokoušela jsem se přijít na to, proč Hydra dává dohromady tolik vylepšených lidí. Vzpomněla jsem si, jak jsem v chatě přemýšlela o jejich posledním zoufalém útoku. Tato organizace nejspíš potřebovala vojáky, pro svůj nadcházející atak. Proto jsem byla ještě na živu.

Doufala jsem, že Jamesovi a agentce Romanovové se podařilo utéct. Věřila jsem v to, což mi bylo sice houby platné, ale dávalo mi to naději, že vojáka ještě uvidím. Až tohle třeba skončí, možná se pro nás kousek toho klidu najde. Možná...

Jaká byla ale šance, že tohle všechno skončí dobře? Že všichni vyváznou živí? A i kdybychom oba dva tu řež přežili, jaká by byla pravděpodobnost, že nás pak nechají být? Jak jsem si mohla být jistá tím, že mě pak zase někam nezavřou jako psa? Všechno bylo tak moc nejisté a já neměla teď sílu nad tím vším uvažovat. Nebo jsem nechtěla.

..........

Stála jsem na skále, která se klenula nad rozsáhlým přírodním jezerem. Lehce mrholilo a já sledovala pečlivě šedou hladinu. Jarní zeleň obalila koruny habrů i listoví ostatních rostlin. Poznávala jsem to tu, zde poprvé jsme se setkali. Tenkrát byla ale ještě zima.

Stál vedle mě a mlčky hleděl kamsi do dáli. Jeho tvář byla klidná a uvolněná. Déšť ho zřejmě uklidňoval tak jako mne.

,,Měli jsme zde tenkrát zůstat."

Povzdechl si a otočil se čelem ke mně. Vyhledal mé oči a pousmál se.

Stál asi metr ode mě a nám oběma to tak vyhovovalo. Naše pouto nebylo o kontaktu, o dotecích, o slovech. Intimita u nás nikdy neměla formu tělesné blízkosti, ale vzájemného porozumění a sdílení strachů.

,,Ale to by se nemohlo stát tolik věcí."

Dodal a sklopil hlavu k zemi.

Měl pravdu, kdybychom odsud tenkrát neodešli, náš vztah by se nemohl kvůli nedostatku vypjatých situací tolik utužit. Všechno sice mohlo být jinak, to ale neznamenalo, že by to bylo lepší.

Natáhla jsem ruce s otevřenými daněmi před sebe. Dopadající kapičky mi příjemně masírovaly bledou kůži posetou četnými jizvami. Fascinovaně jsem sledovala stružky vody stékající dolů po mých pažích.

,,Tohle ještě není konec."

Zavrtěl James odmítavě hlavou.

Spustila jsem ruce volně podél těla a obrátila se k němu. Jeho tvář byla opět vážná a plná obav, které v mžiku zkazily poklidnou atmosféru.

Mraky se zatáhly, déšť zesílil a zvedl se prudký vítr. Pod náporem ostrých kápek se ze stromů začalo sypat listí k zemi a všechno se zahalilo do šera.

Smutný voják znovu zakroutil hlavou a udělal několik drobných kroků zpět. Pak je jeho tělo jakoby pomalu začalo sypat na popel, který byl vichřicí okamžitě odnesen někam do prostoru.

Na skále jsem osaměla. Obrátila jsem se zpět k jezeru a sledovala jeho vodní jazyky, které se vlivem větru rozbíjeli o kamenité břehy. Zůstala jsem v tom vodním pekle sama.

✴✴✴✴✴

Ehm... Tato kapitola je velmi krátká a já ji vydávám spíše z povinnosti. Snad mi to odpustíte.

JulMar01