Pale Convict |Winter Soldier ff|

45.Kapitola

Když se obraz před mýma očima rozmazal a všechno se začalo zahalovat do tmy, došlo mi, že bych se mohla začít bránit i jinak než pouze holýma rukama. Posměšně jsem si vytkla své zbytečné chování.

První věc, kterou mě napadlo udělat, bylo vší silou kopnout do rukojeti nože, která trčela z vojákova boku. Winter Soldier mě okamžitě pustil k zemi a já i přes nedostatek vzduchu a bolest v plicích opět zaútočila. Téměř veškerou svou pozornost jsem soustředila na jeho zranění a způsobovala mu tak větší bolest.

I přesto jsem svůj cíl zasáhla pouze několikrát, jelikož i když ztrácel kvůli bolesti rychlost, stále byl natolik obratný, aby mnoho z mých útoků vykryl a mnohdy mi je i opětoval. Byl ovšem vážně zraněný a to pro něj byla obrovská nevýhoda, jež ho stála hromady energie.

Kopem do břicha jsem jej odhodila dva metry dozadu. Zády tvrdě dopadl do udusaného sněhu místy již prosáklého vojákovou krví. Nůž, který mu ránu způsobil, ležel o kus dál a nic tak nebránilo horké krvi řinout se z jeho ošklivého zranění. Díky mým útokům se rána ještě zvětšil a prohloubila. Zůstal chvíli ležet na zemi, ale pak se pomalu začal opět stavět na nohy.

Sňala jsem z opasku drátěný kroužek, který se vlivem gravitace v mých prstech uvolnil a v pravidelných spirálách se drát stočil elegantně až téměř k zemi. Jeho konce jsem si několikrát obtočila kolem dlaní a tak se stalo, že napnutá struna dosahovala délky sotva půl metru.

Vzhlédla jsem k vojákovi, který již stál na nohou a živou ruku si křečovitě tiskl na krvácející bok. S podivnou neidentifikovatelnou emocí v očích mě sledoval. Uveznil mě ve svém klidném pohledu a já se na chvíli zarazila. Přišlo mi to tak moc známé.

Stála jsem proti němu a vzájemně jsme se sledovali. Něco ve mně mi bránilo udělat těch pár kroků k mému cíli a omotat mu drát kolem krku. V hlavě mi to vřelo, skrz mysl mi v nepředstavitelně krátkých okamžicích výřily roje tisíců myšlenek, obrazů, tváří, hlasů a emocí. Proti tomu jsem ale pociťovala obrovskou sílu, která mě nutila splnit svůj úkol. A ta nakonec vyhrála.

Pomalými predátorskými kroky jsem se k Winter Soldierovi začala přibližovat. Pozorovala jsem veškeré jeho drobné pohyby a nejasné záblesky v jeho chladných očích.

,,Helene."

Uniklo mu jméno tiše ze rtů, i když to více znělo jako prosba než jako oslovení. Při tomto jediném slově se mi hrdlo prudce stáhlo a srdce jako by mi sevřela ledová ruka. Přesto jsem však pokračovala.

,,Slíbil jsem ti, že tě v tom nenechám."

Jamesi?

Neurčitá myšlenka či vzpomínka mi letmo prolétla hlavou a zaryla se do mě jako nůž. Avšak ta cizí vůle mě nutila jít dál, krok po kroku se obezřetně plížit k cíli a ve vhodné chvíli zaútočit. Ruce se mi to dobou již silně začaly třást.

,,A tak jsem tedy zde..."

Pomalu a opatrně ke mně natáhl svou pravou ruku. Působilo to, jako by k sobě lákal zdivočelého koně. Na okamžik jsem se zastavila a pohlédla na napřaženou končetinu. Jeho dlaně byly od krve a plné ran po obraně proti noži. Za tohle všechno jsem mohla já.

Nedokázala jsem to, nedokázala jsem přestat. Prázdnýma očima jsem vyhledala ty jeho a i když jsem se snažila potlačit ten nápor, musela jsem splnit svou misi.

Kolem jeho ruky jsem rychle obmotala svůj drát a i přes jeho obranu s ním prudce škubla. Ostré hrany lehce pronikly přes vrstvy oděvu a zaryly se hluboko do vojákovy kůže. Vzniklé rány měly tvar nepravidelné spirály, jež se táhla po celém jeho předloktí a zasahovala i pár centimetrů za loket. Z rozervané kůže i masa se okamžitě začaly valit silné proudy husté tmavé krve a barvit do rudé barvy dosud relativně bílý sníh.