Pale Convict |Winter Soldier ff|

22.Kapitola

Nervózně jsem chodila v kruhu a přemýšlela. Najednou jsem si tak nějak nebyla jistá, zda je tohle to nejlepší řešení. V mysli mi hlodaly pochybnosti, které ale byly oprávněné. Co mě asi tak v budoucnu mohlo čekat? Jsem vrah a i když bych tvrdila, že za nic nemohu, nebudou to brát v potaz. Já neměla tak vlivného přítele jako James. Nikdo neměl tušení, co jsem zač a vlastně jsem to nevěděla ani já. Pokládala jsem za zcela naivní doufat v dobrý konec, ale přesto jsem stále nebyla smířená se skutečností, že jsem tak dlouhou cestu urazila pouze proto, abych byla opět uvězněna. Měla jsem ale jinou možnost?

Pohled na muže po mém boku mě ale přinutil setrvat v klidu. Jeho rozhodnutí jsem uznávala a ač mi to bylo značně proti srsti, shledala jsem, že jim začínám věřit více než těm svým. Přece jenom se v této době vyznal nepatrně lépe než já a měl tudíž větší šanci zde přežít. Mé reakce tedy byly logické a lehce odůvodnitelné.

Mezi vrcholy mrakodrapů se objevilo cosi černého, co po čase nabylo obrys nadzvukového letadla, chcete-li stíhačky, a rychle se přibližovalo směrem k nám. Z opačného konce ulice k nám směřovala tmavá obrněná vozidla.

,,Tohle je asi poslední chvíle, než s tebou nebudu moct dlouhou dobu mluvit. Díky, že jsi mě v tom nenechala a slibuji, že to teď neudělám ani já. Dostanem se z toho."

Věnoval mi po dlouhé době jemný úsměv a lehce přikývl. Pár okamžiků bylo mezi námi ticho při kterém jsme si vzájemně hleděli do tváří. Pak jsem ukončila svůj vnitřní boj, udělala jsem rychlý krok směrem k Winter Soldierovi a váhavě obmotala paže kolem jeho trupu. Jednou rukou mě objal nazpět a prsty druhé mi zapletl do vlasů.

,,Budeš mi chybět."

Slabě jsem přikývla a zabořila obličej do lemu jeho košile. V tuto chvíli jsem prožívala tak silně, že jsem si snad nemohla kdy myslet, že něčeho takového budu schopná. Byla jsem si jistá, že James bude chybět i mně.

,,Hrdličky, nechci rušit vaše dojemný scény, ale budete muset končit."

Kvůli návalu citů jsem zapomněla na svět kolem nás, takže i na situaci, ve které se nacházíme, a na kovového muže, který naše počínání s očividnou škodolibostí pozoroval. Jeho hlas byl jako vždy zabarven drzým podtónem.

Spustila jsem paže volně kolem těla a ustoupila od mého společníka. Pohled jsem na okamžik zabodla do očí levitujícího muže, ale záhy jsem se otočila k přistávající stíhačce, která ladně dosedla na hladký povrch silnice. Trvalo sotva pár vteřin, než se její spodní dveře otevřely a z jejího nitra vyběhla skupinka poněkud směšně vypadajících lidí.

,,Steve?"

Zašeptal šťastně a stále poněkud překvapeně voják.

,,Bucky!"

Zvolal nazpět muž, který z letadla vyběhl jako první a teď se jako první z nově příchozích blížil k nám. Z těch všech, kteří přiletěli vypadal on asi nejvtipněji. Měl na sobě kostým či uniformu, který působil jako rozstříhaná americká vlajka a na zádech si nesl štít v téže barvách.

James udělal několik kroků k němu a pak se opět zastavil. Očividně váhal a nevěděl, jak se zachovat. Přesto zůstal pevně stát na místě a počkal na Steva, až k němu doběhne. Zastavil se asi metr a půl od něj a sundal si z hlavy helmu, kterou bezmyšlenkovitě pustil na zem. Bezeslova udělal pár drobných krůčků k vojákovi a natáhl k němu pravici. I když byl ke mně Barnes zády, viděla jsem, jak mírně sklopil hlavu a po několika sekundách váhání přijmul nabízenou ruku a pevně ji stiskl. V tu chvíli se na tváři nositele americké vlajky rozlil srdečný úsměv.

,,Už jsem ani nedoufal."

Poplácal zabijáka přátelsky po ramenou a pak se obrátil ke kovovému muži.

,,Děkuji, Tony."

Kývl na něj, načež se ozval hlas zrzky, která byla členem příchozí skupiny.

,,Proboha, hlavně ho nechval,  minule nám celou cestu zpět na základnu opakoval, jak je úžasný a jak skvěle zachránil situaci."

,,Náhodou to byla pravda."

Odfrkl si muž v brnění a snesl se na zem.

Tmavá vozidla nás konečně už dojela a utvořila kolem našeho hloučku neproniknutelný kruh. Černě oděné osoby vyskákaly z aut a hlavně jejich zbraní se obrátily k nám. Jestli jsem chtěla utéct, právě jsem promrhala všechny šance.

,,Budu vás muset poprosit, abyste složili zbraně."

Rozhodil kovový muž teatrálně rukama a opět se vznesl do vzduchu. Steve se sehl pro svou helmu a nasadil si ji zpět na hlavu.

,,Zbraně dolů."

Řekl Winter Soldier mým směrem a sám si rozepl pásy, které je nesly na jeho těle. I já jsem se po nějaké době osvobodila z popruhů a nechala je volně spadnout k zemi. V ten okamžik se ozbrojení agenti vynořili z bezpečí svých aut a se zbraněmi namířenými na naše hlavy se začali přibližovat.

Když už byly tmavé osoby natolik blízko, že bych se k nim dokázala přiblížit pouhými třemi dlouhými kroky, začali na nás cosi ostře v angličtině pokřikovat. Díky reakcím Jamese mi ale téměř okamžitě došlo, co po nás chtějí.

Padla jsem na kolena, díky kovovým chráničům jsem to ale téměř necítila. Ruce jsem spojila propletením prstů dohromady a dlaně si opřela o temeno hlavy. Ještě předtím, než jsem agenty byla zcela znehybněna, setkala jsem se naposledy s ledově klidnýma očima, které mi dávaly najevo, že nezůstanu sama, že to jednou možná skončí.

Kopanec do zad mě srazil na asfalt a od bolesti mě zachránila pouze má pohotová reakce, když jsem natočila obličej tak,že jsem dopadla na provou chráněnou tvář. Kdosi mi bolestně zkroutil paže dozadu a ještě více mi tak zamezil v pohybu.

V tu chvíli jsem na rukou, přesněji kolem zápěstí, pocítila pevný stisk, který mé klouby téměř drtil pod silným tlakem. Tak nějak mi už potom došlo, že se jedná o nějaký speciální druh pout.

Pod hrozbou zbraně jsem byla nucena se zvednout ze země i s tím novým desetikilovým závažím kolem mých rukou a následně jsem jimi byla odvedena do jedné z tmavých obrněných dodávek. Tam mě ještě pro jistotu zabezpečili dalšími kovovými pásy a dali mi silná sedativa.

Téměř ihned jsme vyrazili. Díky tlumumící látce v mé krvi se středem mého zájmu stalo kovové očko na jedné z uniforem jednoho z ozbrojenců, kteří dávali pozor na mou přepravu. Fascinovalo mě, jak se jemně houpe do rytmu otřesů podvozku a jak se od jeho lesklého povrchu odráželo rudé světlo z mého oka a mísí se s tlumenými paprsky slunce. Díky sníženým mozkovým aktivitám jsem nevnímala tíhu mé situace a užívala si radostně každičkou chvíli pomyslného klidu.

✴✴✴✴✴

Jo, jsem zpět, ještě žiji.

Kapitolu jsem musela přepsat, jelikož její první verze se vymykala z mého hrubého náčrtu dějové linie.

I přesto však doufám, že se vám kapitola líbila a snad se opět dokopu k další...

JulMar01