Pale Convict |Winter Soldier ff|

18.Kapitola

James i já jsme byli okamžitě na nohou. Na jídlo nás ihned přešla chuť a my pouze ostražitě sledovali černá obrněná vozidla. Můj jemný sluch zaznamenal tlumené vrčení a mně došlo, že budeme mít co dočinění se psy.

,,Musíme pryč."

Pronesl chladně a spěšně se obrátil ke mně. Pochopila jsem, co po mně chce a já v rychlosti vyhledala jakým směrem je to nejkratší cestou k New Yorku. Prudkým pohybem hlavy jsem naznačila vše, co chtěl vědět a sama se tím směrem rozeběhla.

Winter Soldier ještě rychle pohledem zkontroloval černá auta a vyrazil za mnou. Slyšela jsem jeho zrychlený dech a lehké rychlé kroky.

Běželi jsme skrz zelené keře a nízké stromky. Naše tempo bylo na tento terén až příliš rychlé a hrozila tak možnost, že něco včas nestačíme přeskočit, či se tomu vyhnout. Stačila by pouze jediná chyba a byl by konec. Nouze byla ale větší než pud sebezáchovy a my své tempo stále zrychlovali - bez ohledu na rizika.

Pouze párkrát jsem se otřela ramenem nebo lýtkem o kmen stromu, o větvičkách drásajících mou pevnou pokožku jsem ani neměla čas přemýšlet. Přesto všechno jsme kvůli kamenitému terénu postupovali poměrně pomalu. Vrčení a vzteklé štěkání psů sice již dávno zaniklo v hustém porostu, ale i tak jsme si byli jistí, že Hydra je nám stále v patách.

Zpomalili jsme naše tempo na rychlejší klus, abychom byli stále v pohybu a zároveň stíhali kontrolovat okolí. Stále jsme drželi původní směr, ale ani jeden z nás jsme neměli tušení, kde se přesně nacházíme.

Někde za námi, v dálce, se objevil tichý hučivý zvuk. Časem ale pořád sílil a sílil, až jsem ho dokázala stoprocentně identifikovat. Po nějaké době jsem nad našimi hlavami už i zpozorovala štíhlé vosí tělo černé helikoptéry. Byla bez jakéhokoliv označení, pouze na jejím právem boku bylo bílé číslo G15/415. Znamenalo to číslo hangáru a místo pro uschování.

Vrtulník se od nás vzdálil, ale to pouze pro to, aby střelci uvnitř získali co nejlepší výhled. Okamžitě začala palba.

James mě ihned strhl za větší hromadu kamení a nejspíš mi tak i zachránil život. Jedna z kulek mi prosvištěla těsně kolem hlavy a nebýt mého společníka, zasáhla by úspěšně cíl.

Okamžitě se zvedl z mého těla a vykoukl za hromadu, která nás kryla. Ze zaprášené země jsem se strčila vedle něj a zhodnotila naši situaci. Stále jsme byli pod sprškou olova. Došlo mi, že Hydra pochybovala o tom, že by nás mohl zabít jediný vrtulník. Měl nás pouze zdržet, než dorazí posily.

,,Musíme ho dostat na zem, odtud nemáme moc šancí."

Kávla jsem na souhlas a vyběhla z úkrytu. Udělala jsem několik dlouhých skoků a schovala se za jeden z tlustších kmenů živých stromů. Chtěla jsem na sebe strhnout co nejvíce pozornosti, abych Winter Soldierovi poskytla prostor.

Slyšela a viděla jsem, jak kulky rvaly ze stromu kůru. Toto nebezpečí jsem ale nebrala v potaz a znovu vyběhla vstříc rizikům. Avšak ani teď mě nebyl schopen střelec zasáhnout.

A pak létající stroj zasáhl velký letící kámen. Palba ustala a k mým uším dolehly rozčilené hlasy mužů v helikoptéře. Agenti byli rozrušeni a i když se pilot pokusil zkušeným manévrem dalšími letícímu kusu horniny vyhnout, kámen i tak zasáhl hlavní vrtuli a stroj se zřítil k zemi.

Exploze nenásledovala, ale i tak jsme se s Jamesem drželi v bezpečné vzdálenosti. Obrovská vrtule se stále ještě s hlasitým vrčením otáčela a kosila veškerou vegetaci ve svém okolí. Až když veškerý pohyb i zvukové vjemy ustaly, vyšli jsme zpoza našich úkrytů a opatrně se přibližovali k mrtvému stroji.

Dlouhá kovová ramena vrtulníku byla bizardně poktoucena a kdysi hladké tělo helikoptéry teď bylo na mnoha místech odřené a promáčknuté. Jedna z ližin ležela odtržena od plechového těla necelých pět metrů od stroje. Z kovového obra se naštěstí nekouřilo, takže se zmenšila možnost zážehu. Stroj ležel na levém boku.

Vyskočila jsem na trup vrtulníku a otvorem pro dveře proskočila do kabiny. Jako první jsem zkontrolovala, že ani jeden z našich nepřátel nám teď nemůžou nic udělat. Všichni čtyři muži byli v bezvědomí nebo mrtví. To mě ale zase tolik nezajímalo.

Jako první jsem vyrvala mohutný samopal z namontovaného stojanu a skrz díru v boku ho podala vojákovi. Pak jsem pokračovala s ohledáním jednotlivých těl. Našla jsem několik poloautomatických i obyčejných ručních zbraní spolu s množstvím použitelné munice. Nakonec jsem se rozhodla, že mužům odcizím i jejich pásové a hrudní popruhy, které vlastně sloužily jako nosiče pro větší množství zbraní.

Vylezla jsem z kabiny na bok vrtulníku a za Jamesovy pomoci dostala nahoru i vybrané vybavení. Převzal si ode mě jeden z pásů a začal si do něj vybírat zbraně. Pečlivě si každou z nich prohlédl a cvičně s ní zkusil zamířit. Některé odložil zpět na hromadu, některé pevně zahákl do důmyslných poutek na popruzích. Chápala jsem toto jednání, voják se prostě někdy musel umět spolehnout na zbraň, která v dané chvíli musela fungovat co nejlépe.

Pásy okolo hrudníku i boků jsem si poupravila na svou velikost, zatímco Winter Soldier vzal do ruky samopal. I když tato zbraň nebyla uzpůsobena k ručnímu používání, bylo vidět, že mu tento drobný oříšek padl do oka.

,,S tímto typem samopalu jsem takto ještě nikdy nezacházel."

Pravil zaujatě, ale pohled ze zbraně nespustil. Kovovou rukou přejel po dolní hraně hlavně a opět zamířil kamsi do prostoru. Když se obrátil ke mně, na tváři měl ale mírně nespokojený výraz.

,,Ale netrefil bych tím nic dál jak tři metry... ale to se dalo čekat."

I přes jeho negativní názor si samopal upevnil na záda, čímž dal jednoznačně najevo, že se i přes všechny nedokonalosti nehodlá zbraně vzdát. Šlo na něm vidět, že si tu věcičku už od prvního pohledu zamiloval.

Pak si i on popruhy utáhl kolem těla a veškerou výzbroj ještě poupravil tak, aby mu co nejméně překážela v pohybu. Jeho práce byla naprosto automatická a přesná.

,,Musíme pokračovat."

Pohlédl mi do očí a naléhavě na mě kývl. Delší tmavé vlasy mu padaly do kamenné tváře. Ledově modré oči akorát podtrhovaly jeho nepřístupnost a profesionalitu. Chápala jsem, že nás lidé vidí jako zbraně. Myslím, že se mýlili. My byli lidmi... alespoň myslím.

Svezla jsem se po trupu helikoptéry na kamenitou zem. James se ke mně záhy připojil a my opustili havarovaný stroj a pokračovali dál pěšky směrem, kde jsme tušili New York.