Pale Convict |Winter Soldier ff|

13.Kapitola

Seděli jsme v tichu naproti sobě a oběma nám tekly slzy. Může se to zdát jako sentimentální kravina, ale oba jsme to potřebovali. Po těch dlouhých letech bezcitného a chladného zacházení toto byla jediná chvíle, kdy jsme se opět cítili být někým jiným, než nemilosrdnými bestiemi. Občasné doteky kolen a rukou bylo to nejintimnější a nejcitovější, čeho jsme byli schopni. Oba jsme věděli, že nikdy ničeho silnějšího už nikdy nebudeme schopni. Pouze opatrné doteky.

To bylo ale to, co přesně jsme chtěli a potřebovali. Nic víc, nic míň.

,,Měli bychom jít, dokud je ještě relativně tma a venku je málo lidí. Už mi to přestalo krvácet."

Přikývla jsem a vstala z lavice. Přešla jsem k oknu a nadzvedla jednu z rolet, abych mohla vyhlédnout ven. Ve světle vysokých pouličních lamp se stíny stromů vysazených podél cesty kroutily do bizarních tvarů. Po chodnících se nikdo nepochyboval, ani na cestách jsem nezaznamenala jediný pohyb.

Ohlédla jsem se na Jamese a spatřila ho, jak si přes svůj nahý hrudník zapínal zip bundy. Látka se mu napínala přes svalnaté tělo a při každém jeho neuváženém pohybu se ozvalo tiché trhání jednotlivých nitek. Ano, v bundě byl nacpaný jako sardinka v konzervě.

,,Můžeme vyrazit."

Kývl na mě a já mu jeho gesto zopakovala. Oba jsme se přiblížili ke dveřím. Jakmile jsme se ujistili, že venku stále panuje klid, natáhla jsem ji ke klice. Na okamžik mě zastavil jeho hlas.

,,Slib mi, že to, co se stalo v této místnosti, zůstane mezi námi. Ať je, co chce."

Zvedla jsem tvář, abych mu mohla věnovat souhlasný pohled.

,,Díky."

Zašeptal téměř neslyšitelně a zlehka se dotkl mého předloktí. Pak, aniž by se stalo cokoliv dalšího, upřel svůj pohled ke klice, kterou stiskl a pootevřel dveře. Nechal mě, abych vzniklou škvírou nahlédla ven a když jsem mu posunkem dala znamení, otevřel dveře úplně a oba jsme se vyplížili na ulici.

Na naší straně jsme neměli žádnou výhodu. Z kteréhokoliv okna nás teď mohl kdokoliv odstřelit a my bychom neměli nejmenší šanci. Skrz temné dlouhé stíny jsme oba viděli, ale za rohy budov ne. I tam na nás mohlo cokoliv čekat.

Ulice ale stále zůstala zcela ponořena v tichu. Žádné výstřely či výbuchy granátů. I tak jsme si zanechali svou obezřetnost a po celou dobu rychlé chůze opatrně kontrovali strategicky výhodné body. Nic se ale nedělo.

,,Tady bychom mohli něco sehnat."

Zastavil mě můj společník a hlavou kývl na svítící výlohu. Z toho, co v ní bylo, jsem usoudila, že je to takový ten malý všechnoobchod. Tušila jsem, že v ní mimo čisté oblečení najdeme i něco k snědku.

,,Hlavně rychle, ten okolní klid se mi ani v nejmenším nelíbí."

Dodal a obezřetně se rozhlédl po okolí. Měl pravdu, Hydra si dávala na čas.

Společně jsme proběhli přes prázdnou silnici a zastavili se před osvětlenou výlohou, abychom skrz ni nahlédli do útrob obchodu. Za pultem od pokladen seděl šikmooký muž ve středních letech a u hrnku kávy luštil křížovky. Občas jeho zrak sklouzl ke skupince čtyř puberťáků, kteří se mezi regály hlučně bavili. Muž ale nejspíš neměl náladu ani energii jejich chování nijak řešit, takže je pouze v klidu z povzdálí kontroloval. Kromě těch tří už v obchodě nikdo nebyl.

,,Beru si ty čtyři."

Oznámil mi Winter Soldier a se mnou v závěsu už otvíral prosklené dveře a vcházel dovnitř. Schovávala jsem se za jeho mohutným tělem, abych mohla nepozorného prodavače co nejefektivněji zlikvidovat. Počkala jsem, až můj společník odbočí do jedné z uliček a pak jsem se vrhla na ospalého muže.

Nestačil vykřiknout. Prudce jsem jeho hlavou praštila o pokladnu a nechala jeho tělo sesunout se z židle na kachličky. Ještě předtím, než jsem ho uchopila za vlasy, zpozorovala jsem v jeho očích hrůzu a překvapení. Připomnělo mi to chvíle posledních pohledů mých cílů.

Ze zadní části obchůdku se ozval křik a následné řinčení plechovek o podlahu. Jeden z mladíků se vojákovi pokoušel utéct mezi regály, ale těsně přede dveřmi jsem mu zatarasila cestu. Chlapcovy nohy se pokusily o změnu směru, ale na hladkým dlaždicích mu to podklouzlo a on s výkřikem upadl. Okamžitě se mi ale pokusil utéct pomocí něčeho, co by se dalo nazvat plazením, což mu nebylo ani v nejmenším platné. Několika kroky jsem se přiblížila k jeho zádům a chytila ho zezadu za límec. Trhla jsem jeho tělem dozadu a odhodila ho do výkladní skříně, kterou propadl ven na ulici.

Když všude zavládlo ticho, zamířila jsem uličkou mezi regály do zadní části obchodu. Přeskákala jsem rozsypané zboží a přešla k vyraženým dveřím ve zdi. V drobné chodbičce ležel nehybně jeden z mladíků s rukou stočenou do podivného úhlu.

Z pootevřených dveří, které ústily do chodby jsem zaslechla tekoucí vodu. Tiše jsem se vtáhla škvírou dovnitř a stanula necelý metr za vojákovými zády. Nepostřehl mě, což jsem brala jako osobní vítězství.

Začal si sundávat bundu, ale zip kvůli velkému napětí protestoval, takže si ten kus oděvu jednoduše přetáhl přes hlavu. Pozorovala jsem jeho napínající se zádové a bederní svalstvo, švy mezi jednotlivými kovovými pláty a v neposlední řadě i místa, kde se organický a anorganický materiál spojoval v jeden celek.

Přešlápla jsem na místě, ale do pár setin sekundy jsem byla surově přimáčknutá na kachličky stěny. Jakmile ale zjistil, že nejsem nepřítel, okamžitě mě pustil a obrátil se zpět k umyvadlu.

,,Promiň... Nevšiml jsem si tě."

Omluvil se, ale stejně jsem měla pocit, že poslední větu říkal spíše sám pro sebe.

,,Našel jsem to tu, když jsem dveřmi prohodil toho maníka. Je vlastně jasné, že prodavač tu někde musí mít záchod s umyvadlem. Můžeme se tu umýt, ale hlavně rychle, ta rozbitá výloha evokuje pozornost, i když na ulicích nikdo není."

Přikývla jsem, ale nemohl to zpozorovat. Po chvilce, kdy jsem vlastně pouze hleděla na jeho zjizvená záda, jsem se rozhodla dát mu trochu soukromí a raději mám jít vybrat oblečení nebo zabalit něco málo s sebou.

Odebrala jsem se tedy zpět do obchůdku a po chvíli hledání narazila i na dost chudé oddělení s oděvy. Měla jsem výběr pouze z pár kusů pracovních kalhot, nějakých košil, legin, dvou druhů mikin a šátků ve vojenských barvách. Vybrat oblečení na mě nebyl zase takový problém, byla jsem sice poměrně vysoká, ale zato štíhlá, takže jsem neměla problém ani s těmi menšími velikostmi. Zádrhel nastal, až když jsem měla vybrat něco mému společníkovi. Dobře jsem si vybavila bundu praskající ve švech a zaseknutý zip.

Nakonec jsem se natáhla pro tu největší z košil a jedny z pracovních kalhot. Stejně jsem ani neměla jinou možnost. Vydala jsem se s oblečením zpět do koupelny, přičemž jsem cestou přibrala y kostku mýdla a houbičky na nádobí, aby ze sebe mohl špínu dostat co nejlépe. Vše jsem mu položila na zavřené prkýnko od záchodu a zase se vrátila mezi regály, abych vybrala něco pro sebe a nabalila batoh.

✴✴✴✴✴

Ehm... ke kapitole se snad ani nechci vyjadřovat, jelikož jsem se snad ukousala nudou. Snad prominete.

Tam nahoře (v médiích?) máte jednu z mnoha skladeb od Imagine Dragons. Natural patří společně s Demons mezi mé nejoblíbenější a jelikož má člověk potřebu ztotožnit se se svým idolem, tak i já, taková inteligentní duše, jsem si dala dohromady osudy Zimního Vojáka a texty těchto písní. Snad mi prominete i toto.

Na závěr bych chtěla říci, že bych chtěla poděkovat jisté čtenářce, která mi pod posledními dvěmi či třemi kapitolami zanechala motivační komentář. Původně jsem jí chtěla věnovat tuto kapitolu, ale můj telefon mi tuto funkci nenabízí. Chtěla jsem tedy alespoň zde zmínit její jméno, které si ovšem nejsem schopna zapamatovat a jsem příliš líná, abych tuto informaci vyhledávala. Umře tedy nejspíš v zapomnění, ale doufám, že mi to promine.

JulMar01