Pale Convict |Winter Soldier ff|

2.Kapitola

Auto zastavilo. Vojáci zevnitř otevřeli dveře a pustily tak do dodávky trochu světla. Postavila jsem se, přehodila si přes záda odstřelovací pušku a vyskočila z vozu. Vzápětí už mi mizela dodávka z dohledu a já se obrátila tváří k lesu.

Dál už jsem musela po svých. Ano, úkolem ozbrojených mužů byl pouze můj transport. Tak velká skupina lidí by se totiž pohybovala příliš hlasitě a byla by dost nápadná. Navíc smrt Winter Soldiera má vypadat jako nehoda nebo sebevražda, pokud někdo kdy najde jeho tělo...

Když mezi stromy zanikly hluky vydávané autem a rozhostilo se ticho, začala jsem se zkoumáním okolí.

Les kolem mě se skládal převážně z habrů a bříz, které prozatím ještě pučely. V lesním spodním patře šlo rozeznat mladé kapradiny, které připomínaly zelená chapadla. Půda byla mírně navlhlá od deště, odhadem pršelo přibližně včera večer.

Mé levé oko jsem převolila na termokameru. Okamžitě se pravá polovina mého obrazu zabarvila do modrých, zelených, žlutých a občasně i červených odstínů. V těchto chvílích je tato funkce velice užitečná, ale i přesto má jednu zásadní vadu. Já vždy mířím pravým okem, protože je přesnější, ale při funkční termokameře se v ní ztrácí červeně svítící zaměřovač, tudíž v rizikových chvílích to může být rozhodující. Proto to využívám pouze minimálně.

Zařízení na mé levé ruce mi ukazovalo, že cíl se nachází zhruba deset kilometrů jihovýchodně ode mě. Byl poblíž jedné opuštěné chaty, která ležela u jednoho z mnoha četných německých jezer. Zřejmě se tam ukrýval.

Po několika minutách, kdy jsem si překontrolovala stav vybavení, jsem konečně sešla z cesty a vběhla do lesa. Popadané suché větve i jarní pučící zeleň se lámaly pod mými pevnými vojenskými botami. Přesto jsem se pohybovala tiše, sice to prozatím nebylo nutné, ale byla jsem tomu naučena.

Začalo pršet.

V běhu jsem se vyhýbala stromům a obratně přeskakovala pařezy, kameny i kořeny stromů. (Pozn. autora- Kdybych byla na jejím místě já, dávno bych už někde uklouzla na mokrém kameni nebo si zlomila nohu.) Bylo zajímavé sledovat prolétávající ptáky, jak se mění z červené barvy do hnědé nebo černé. Jak sebou srny vždy poplašeně cukly, když si nevšimly, jak se k ním blížím.

Mé bílé vlasy se mi díky větru a jemnému mrholení lepily na obličej, oblečení na mém těle těžko a podpěrný stojan pušky, kterou jsem nesla na zádech, se mi nepříjemně zabodoval do zad. Nebylo to však něco, co by supervojákovi nějak přitížilo, jen by se to dalo oželet.

......

Už jsem za sebou měla hodinu běhu, znamenalo to tedy, že jsem se už měla pomalu nacházet u svého cíle. Zastavila jsem, abych zkontrolovala jeho polohu. Podle čipu v jeho ruce se měl nacházet na jižním břehu jezera.

Přešla jsem až ke kraji lesa. Skrze hraniční stromy jsem viděla tmavou hladinu vody. Nezkoumala jsem ale vodu, ale břeh. Na menší skále, která se vypínala maximálně tři metry nad jezerem, jsem zaznamenala pohyb a hned na to se ozvalo šplouchnutí.

Oči jsem okamžitě upoutala na vzdálenou postavu, která postávala na skále. Byl to můj cíl. Zamyšleně, až skoro ztraceně pozoroval vodní hladinu. Pak se sehnul, uchopil kamen a mrštil ho doprostřed jezera. Vypadal duchem nepřítomně, o to bude snadnější ho zabít. Nejspíš se ho pokusím utopit.

Odvrátila jsem zrak od mého cíle a hledala cestu, jak se k němu nepozorovaně dostat. Nakonec jsem se vrátila hlouběji do lesa a jezero se rozhodla obejít. Tentokrát jsem neběžela, nehodlala jsem takovou začátečnickou chybou ohrozit mé utajení.

Když jsem se ocitla v místě, kdy byl ke mně můj cíl zády, vypnula jsem termokameru a v mém zorné poli se okamžitě objevil rudý zaměřovač. Odstřelovací pušku jsem položila do trávy a naposled zkontrolovala stav mých zbraní. Všechno bylo ale v pořádku.

Pomalu a hlavně tiše jsem se k Winter Soldierovi přibližovala. Už jsem minula hranici lesa a vystoupila zpoza stromů. Teď už je mně dolehl i jeho tichý šepot. Mluvil ale v angličtině, takže jsem mu rozuměla pouze pár slov. Zaznamenala jsem pouze Hydra, válka, Steven, vražda, ovládání a úkol. Znělo to, jako by mluvil k dalšímu člověku. Jako by se omlouval.

Už jsem od něj byla sotva na dva kroky. Už jsem se chystala vykopnout nohu k jeho zádům a shodit ho tak ze skály do jezera. V poslední chvíli se ale otočil a má noha ho zasáhla do levé poloviny hrudníku. V jeho tváři jsem rozpoznala překvapení, úžas, ale i strach. Zřejmě netušil, že ho Hydra najde tak rychle. A nejspíš ani netipoval, že existuje více lidí jako on. Navíc kdo denně vídá dívku s polovinou obličeje?

Neváhala jsem a tentokrát proti něj vymrštila svou pravačku. Mé kovové kloubky se ale setkaly s kovem jeho levé dlaně a uvěznil mou pěst v sevření. Byl silnější, ale já jsem disponovala větší rychlostí.

Hřbet mojí levé ruky ho udeřil do ohryzku a já mé tělo podsunula pod jeho levou rukou až za něj. Byl tak donucen mě pustit. Chystala jsem se ho zasáhnout loktem do zad, ale úspěšně můj útok vykryl a ohnal se po mě kovovou rukou. Na poslední chvíli jsem ale uskočila a tak se jeho pěst jen zlehka otřela o můj hrudník. Byli jsme od sebe přibližně dva metry.

,,Co po mě chceš!?"

Nahnula jsem hlavu mírně doleva a snažila si uvědomit význam těchto slov. Opět ale hovořil anglicky, takže jsem mu nerozuměla. Já rozumím pouze němčině, ruštině a polštině. A i kdybych věděla, co říká, nemohla bych mu odpovědět.

Bez odpovědi jsem ale vytáhla z kapsy na rameni ostrý drát. Pomocí něj se dá člověk nejen uškrtit, ale dokonce může proniknout kůží, když je použit ve správném úhlu. Tato zbraň patřila k jedné z mých nejoblíbenějších, protože se dala přenést skoro kamkoliv a z devadesáti procent byla vždy účinná. Dávno naučeným způsobem jsem z něj vytvořila smyčku.

Rozběhla jsem se k cíli. Opět jsem vykopla. Můj útok byl ale snadno předvídatelný, takže cíl nohu zachytil. To však bylo v plánu. Smyčku jsem mu přehodila přes hlavu a pokusila je jí utáhnou. Winter Soldier však včas pustil mou nohu a zachytil kovovými prsty drát, který mi následně vytrhl z ruky dříve, než se stihl stáhnout kolem jeho hrdla. Ukořistěný drát následně odhodil kamsi za sebe.

Tentokrát to byl on, kdo začal útok.  Několikrát se po mě ohnal. Většinu jsem vykryla, ale poslední mě zasáhla do ramene. Mým tělem projela vlna bolesti, kterou jsem však ignorovala a pokračovala v boji. Vymrštila jsem koleno vysoko do vzduchu a trefila se tak zboku do nechráněné části břicha. Litovala jsem chvilky mé nepozornosti, když se jeho pěst setkala s mým obličejem. Sice mě udeřil do pravé poloviny tváře a nějakou část nárazu pohltilo vibranium, ale i tak to nebylo žádné proplácnutí.

Provedla jsem rychlý výpad. Mou ruku však svou levačkou zkušeně zablokoval. Dlaň ruky, kterou jsem ho chtěla udeřit, jsem obtočila kolem jeho předloktí a pomocí vzniklé opory jsem mu levou nohu zahákla za pas, zatímco pravou nohou jsem se zachytila za jeho rameno. Díky tomu jsem se přitáhla. Seděla jsem teď nyní obkročmo přes jeho levé rameno. 

Jeho ruce automaticky vystřelily nahoru a drsně mě chytil za boky. Koleny jsem pevně stiskla jeho krk zezadu i zepředu a prudce jsem trhla jeho delšími vlasy. Levou rukou mě drsně udeřil do boku a nečekaně se předklonil. Nebyla jsem na to připravena a z jeho ramenou jsem spadla. Z pádu jsem ale obratně udělala přesný kotoul vzad a skončila jsem ve stoji o mírně pokrčených nohou.

Winter Soldier se na mě okamžitě vrhl. První ráně jsem se vyhnula, ale druhou jsem schytala do obličeje. Následoval prudký kop do břicha a já díky vlivu setrvačnosti  odletěla pár metrů dozadu. Dál ale nic neudělal, prostě jen stál a pozoroval mě, jak se zvedám ze země.

,,Co ode mě sakra chceš!? Proč mě nenecháte na pokoji?"

Zněl zmateně, ale opět jsem neporozuměla významu jeho slov.

Všimla jsem si, že stojí u okraje skaliska. Neváhala jsem tedy ani chviličku a stylem běhu rugbyového hráče jsem do něj vrazila a shodila tak sebe i jej do jezera.