Shadows Behind You // h.s.

II. My babygirl

Lehce mě hladil po zádech a šeptal uklidňující slova. 

,,Maddy, měla by si jít domů si odpočinout, ať jsi hezky vyspaná. Cítím, jak si slabá," zašeptal u mého ucha a já jen lehce kývla hlavou na souhlas.

Cizinec mě pustil a já se mu znova podívala do jeho okouzlujících očí. Takové oči jsem neviděla ještě snad u žádného kluka. Můj otec má modro zelené oči, ale oproti těm jeho jsou ty otcovy, jen další obyčejné oči, který má každý druhý.

,,Zlatíčko, já vím, že mám ojedinělou barvu očí, ale je trochu nepříjemné, když se do nich neustále koukáš," řekl a jemně se na mě usmál, abych to nebrala jako nějakou výhružku.

,,J-já se omlouvám," vykoktala jsem a svůj pohled jsem připevnila na zem, protože jsem se za svoji troufalost docela styděla.

Z našeho rozhovoru nás vyrušili čtyři muži, kteří mohli být podobného věku, jako cizinec přede mnou. Jeden nesl v náručí Bayley, která se ani nepohnula jen v klidu oddechovala. Měla jsem o ni obrovský strach. 

,,Co jste jí to udělali?" zeptala jsem se vystrašeně a doufala jsem, že na mě nebudou zlí, že se jich opovažuji na něco zeptat. Všechny oči v místnosti se na mě upřely a já zase cítila ten pocit úzkosti a strachu.

,,Jen si na chvilku si zdřímne, lásko," odpověděl ten, který Bayley držel v náručí.

,,Ptám se, co jste jí udělali!" vyštěkla jsem na něj. Někdy dřív mluvím, než přemýšlím a zrovna dnes vyštěknu na nejvíce děsivého člověka, kterého jsem kdy potkala.

,,Ale, ale, ale koťátko vystrkuje drápky. Harry, měl by si ji trochu krotit, abych jí třeba neublížil," začali se smát a podívá se na cizince přede mnou. Takže cizinec se tedy jmenuje Harry. Milé jméno. Celkem se na něj i hodí.

Podívala jsem se na Harryho se strachem v očích a on se na mě jen lehce usmál.

,,Nech ji bejt a laskavě si všímej své nové hračky," zakročil do toho Harry. Zdál se mi celkem naštvaný. Podíval se na mě a udělal ke mě jeden krok.

Instinktivně jsem ustoupila o jeden krok dozadu, ale jelikož jsem to já, narazila jsem do lavice a celou svou vahou jsem dopadla na studenou podlahu. Nebyla bych to já, abych se při tom nezranila. Chtěla jsem se zvednout, ale jedna má noha mě prostě neposlouchala. Lépe řečeno byl to můj pravý kotník, který začal bolet, jako čert.

Harry za mnou rychle přiběhl a kleknul si, aby mi mohl nějak pomoct. Tak moc vystrašený výraz jsem ještě nikdy neviděla. Vypadalo to, jako kdyby o mě měl snad starost.

,,Lásko, bolí tě něco?" ptal se starostlivě a pořád si mě důkladně prohlížel.

,,Kotník," šeptla jsem a znovu se mi spustily potůčky slaných slz po tvářích. Neskutečně to bolelo.

Nevypadalo to, že bych si v kotníku něco zlomila, ale spíše bych řekla, že bude naražený a nebo bude vymknutý.

,,Neboj, zlatíčko, bude to dobré. Nehýbej s tím. Seženu něco, s čím to nějak zpevníme a pak tě odvezu domů," vyšiloval tam Harry a díval se po nějaké lékárničce. 

,,Lékárničky jsou v každém kabinetu," poradila jsem mu a podívala jsem se na ostatní kluky, kteří kolem mě stáli. Bayley ležela na lavici kousek od nás a klidně spala. Harry se zvednul ze dřepu a běžel pravděpodobně pro lékárničku do nějakého kabinetu.

Až teď jsem si uvědomila, že ve škole není ani nohy, jenom na vrátnici stála postarší vrátná a vedle ní byla jedna z těch nevrlých uklízeček, ale jinak tady nikdo nebyl. Tak nějak nám to nepřišlo divné, protože jsme si myslely, že už je hodina, když jsem šly po prázdných chodbách.

,,Proč je celá škola prázdná, když je pondělí?" zeptala jsem se a čekala na odpověď od jednoho z těch nich.

,,Udělali jsme poplach, že do vzduchu unikl nějaký plyn a všichni se přemístili do toho krytu, který máte pod školou. No, a pak jsme je tam všechny zamkli," řekl jeden, který u mě klečel.

,,A co, když má někdo klaustrofobii?" vypadlo ze mě. Opravdu inteligentní otázka Madison...

,,Tak to má asi blbý," odpověděl bez jakéhokoliv zájmu ten, který přinesl Bayley v náručí. Všichni se začali smát a já se také přidala, protože ten jeho nezájem byl opravdu vtipný.

,,Čemu se smějete?" přišel do místnosti Harry s červenou lékárničkou v rukou a ostatní šli k němu.

,,Ale ničemu," řekl jeden s krásnými černými vlasy a lehce se na mě ušklíbl. Sledovala jsem Harryho a ostatní, jak se v lékárničce přehrabují a hádají se, čím mi tu nohu zpevní. Po chvíli měl každý z nich v ruce nějaký obvaz a řítili se ke mě. V tuto chvíli jsem měla pocit, že na mě spadnou a už mě nebude bolet jen ten kotník.

,,Tak si zvedni tu svoji hnátičku," řekl černovlasý a ušklíbl se na mě. Já mu úšklebek neopětovala a snažila se tu nohu nějak zvednout, tak jak mi poručil.

,,Ne nezvedej to! Neposlouchej toho idiota!" zakřičel Harry od katedry a šel ke mě s nějakou injekcí v ruce. Nesnáším injekce, jehly a prostě takovéto věci. Chtěla jsem se po zadku posunout dozadu, ale narazila jsem do něčeho, lépe řečeno někoho. Brunet mě chytil a já už jen cítila lehké štípnutí v mé ruce. Poslední věc, kterou si pamatuji byl Harryho hlas.

,,A dnes o půlnoci, už budeš konečně má malá babygirl,"

______________________________

Oprava 8.8. 2022 (zatím opravuju jen chyby v pravopise, ale jsem si jistá, že to bude ještě horší)