Shadows Behind You // h.s.

XLVIII. You Can Run

Svoboda.

Jeden z opravdu skvělých pocitů, který člověk může cítit. Jako bych mohla každou chvíli stoupat k oblakům a pozorovat svět z výšky.

Vůně lesů mi přidávala sílu a já se jistě dostávala pryč z hustého lesa až k cestě a autobusové zastávce. U domu jsem odhodila SIM kartu z telefonu a vypnula lokaci. Bude to první věc, jak se mě budou snažit najít, podle GPS. Škoda, že při volání bude číslo nedostupné a poslední lokace v domě.

_______________________________

Stojím na zastávce a očekávám autobus mířící do centra Londýna. Pořád cítím jakési výčitky svědomí, ale na druhou stranu cítím neskutečnou radost. Ještě však nejsem naprosto v bezpečí. Čeká mě ještě dlouhá cesta autobusem a poté hned domů.

V dáli za stromy zahlédnu dvě světla. Po chvíli uvidím můj autobus s číslem 148. Má jediná záchrana.

„Dobrý den, jeden dospělý lístek na zastávku Hilton Hotel," řekla jsem tichým hlasem.

„Budou to 3 libry a 60 pencí," řekne řidič. Podám mu peníze a na oplátku od něj dostanu svůj lístek. Porozhlédnu se po poloprázdném autobuse a posadím se do zadní části. Posadím se k oknu a batoh si položím vedle sebe.

„Sbohem, Harry," zašeptám tak, abych to slyšela jen já, a opřu se hlavou o okno. Pozoruji tu přírodu všude kolem. Ani bych neřekla, že se pořád nacházíme kousek od Londýna. Vypadá to tady spíše jako naprostá díra s minimální pravděpodobností na to, abyste tady kohokoliv potkali.

Chtěla bych si pustit písničky na telefonu. Jediný problém bude asi v tom, že tady nemám žádná sluchátka, a proto se musím poddat tlumenému zvuku motoru autobusu.

Po nějaké době, jsme se konečně ocitli na předměstí Londýna. Zní to možná až šíleně, ale cítila jsem se tu bezpečně. V Londýně se mi přece nemůže nic stát. Nebo ano? Myšlenkami jsem bloudila mezi mamkou a Colem, Niallem a Zaynem, Foxem a hlavně Harrym. Ani si nechci představit jeho reakci, až se vrátí domů. 

Aby se necítil tak špatně, nechala jsem mu tam aspoň dopis na rozloučenou. Psala jsem ho asi tři dny zpátky, když jsem nemohla usnout. Doufám, že mu to bude stačit a on mě nechá být. Což je v Harryho případě dost nepravděpodobné.

Nikdy bych neřekla, že můžu být tak šťastná z toho, že jsem zase v Londýně. Vždy tak rušném a možná i trochu chaotickém městě. Je to takový nezvyk tu zase stát. Jenže nemám čas na to, abych si tu prohlížela Londýn jako natěšený turista. Vydám se směrem k našemu domu. Odtud to bude asi dvacet minut cesty pěšky. Neztrácím tak drahocenný čas a vydám se zpět domů.

_________________________________

Zaťukám na dveře našeho domu a čekám, až mi někdo konečně otevře. Po chvíli se opravdu otevřou a uvidím v nich Cola. Vypadá trochu jinak, než před mým nedobrovolným odchodem. Má na bradě vousy a změnil styl vlasů. Rozhodně mu to více sluší.

„Ahoj," řeknu dost jednoduše. Nenapadlo mě totiž říct něco lepšího. Tedy v hlavě jsem měla guláš a jazyk jsem měla zamotaný jako sluchátka, když je půl hodiny hledáte v tašce a pak najdete chuml špagátků, ani trochu nepřipomínající sluchátka.

„To není možné. Zlatíčko!" zapištěl jako holka a ihned si mě vtáhl od svého objetí. V tu chvíli přišel další neskutečný pocit. Pocit domova a bezpečí. Po tak dlouhé době jsem se cítila tak neskutečně dobře. Harry mi s kluky možná dodával jakýsi podivný pocit bezpečí, ale rozhodně se nedá srovnat s tímto.

„Kdo to je, lásko?" uslyším mamku odněkud z domu.

„Pojď se podívat!" odpověděl jí a pořád mě křečovitě objímal.

„Maddy?!" zeptá se nejistě mamka, když přijde ke dveřím, ve kterých se pořád objímáme.

„Ano, mami," zašeptám, když se oddálím od Cola.

Vběhnu mamce do náručí a navzájem se ze sebe snažíme vytlačit duši. Obě jsme brečely štěstím. Maminčino objetí.

„Vím, že jsi zrovna teď přišla, ale musíme ihned na policejní stanici. Styles po tobě nejspíš půjde. Už nikdy bych tě nenechal odejít, byla to taková chyba. Tak neskutečně si nám tu chyběla, zlatíčko," řekl Cole. Měl pravdu. Musíme jet co nejdříve na policii, která mě doufám aspoň po nějakou dobu uchrání.

____________________________________

„Madison, takže zeptám se tě na nějaké otázky, které nám pomůžou tě uchránit před Stylesem, ano?" zeptá se vyšetřovatelka. Vypadá jako milá žena, kolem takových dvaceti pěti až třiceti let. Její vlasy mi připomínají lví hřívu. Formují se jí do neposedných zrzavých kudrlin. Jistě se o ně hodně stará, protože vypadají zdravě. 

Na sobě měla košili modré barvy s odznakem a nějakými dalšími nášivkami, které jsem nemohla rozpoznat. Ležérně ji měla zastrčenou v úplné sukni černé barvy, která jí sahala kousek nad kolena. Musím uznat, že z ní šel trochu strach. Nevím, jestli to bylo tím, že vypadala nebezpečně, nebo že z ní šel až moc velký respekt.

„Vy chcete Harryho zavřít do vězení?" zeptám se rozklepaným hlasem. Sedět ve výslechové místnosti, mi vůbec nedodávalo na odvaze.

„Kdo by nechtěl, zlatíčko... Ty snad ne? Jistě ti nějak ubližoval, vidím na tvých rukou modřiny," řekne a mě se v tu chvíli asi zastaví srdce. Nejen tím, že vidí to, jak mi Harry ubližoval.

„Na jak dlouho by šel do vězení?" zeptám se jí.

„Jen na pár let. Maximálně dva nebo tři roky," odpověděla s úsměvem.

Ach Madison, ty hloupá naivní blbko... Moc dobře věděla, co dělá. Viděla to na tobě. Viděla, že jsi jako malé vystrašené kotě.

„Takže mi pověz všechno od začátku, zlatíčko. Jestli tam s vámi někdo byl, nebo na jakém místě jste pobývali?" zeptá se s úsměvem.

Jen jsem přikývla na souhlas a chvíli přemýšlela, jak to všechno seskládat do srozumitelných vět. 

Kdybych jen věděla, do čeho jsem se ten den nechala zatáhnout, nikdy bych na tu policii nešla.

„Všechno to začalo jednoho letního dne..." začala jsem vyprávět o Harrym a klucích. Řekla jsem jí úplně všechno. O tom, jak ke mně byl Harry hodný, jak Loui bil Bayley, nesměl chybět hon a smrt Bayley. Nezapomněla jsem ani na to, jak mě Harry mnohokrát bil jako psa. Řekla jsem jí i o tom, jak jsem ležela v kómatu díky Zaynovi. Prakticky jsem jí řekla každou prkotinu, které jí hrály do karet.

„Budeme potřebovat tvoji pomoc, Maddy. Potřebujeme si popovídat s panem Stylesem..." 

________________________________

Jaký byl pro vás dnešní den? 10 let od založení 1D. Neskutečné, jak ten čas letí. Já jsem dneska mnohokrát poplakala a pořád dokola jsem si pouštěla staré vzpomínky a nebo si jen čistě přehrávala písničky od kluků. Možná jsem čekala trochu více, ale i tak jsem šťastná.

Konec knížky se už blíží. Bude to pro mě hodně emotivní.

Děkuji za všechny přečtení, hvězdičky a komentáře ❤️

Máte nějaké otázky - > pište do komentářů

Líbí se vám kapitola - > hoďte tam tu hvězdičku.⭐

#10yearsofonedirection

16.8. 2022