Shadows Behind You // h.s.

VII. Is it love?

Z Harryho pohledu:

„Madison, zlato, co ti je?" rychle jsem k ní přiběhl. Její oči se pomalu zavíraly. Chvíli se na mě jen dívala, avšak své oči poté znova zavřela.

Lehce jsem s ní zatřásl, ale pořád byla úplně mimo. Po tvářích mi začaly stékat slzy, cítil jsem se hrozně.

Všechno je to moje vina. Co když mě teď bude ještě víc nenávidět?

Niall byl hned u mě a jemně mi sáhl na rameno, aby mě vytrhl z mých pochmurných myšlenek.

„Harry, měl bys ji odnést do postele. Je lepší ji teď nechat v klidu. Dám jí kapačku, aby se nezhoršila, a necháme ji odpočívat alespoň den," řekl Niall.

„Vezmu ji do pracovny, dobře?" zeptal jsem se roztřeseným hlasem. Věděl jsem, že tímhle jednáním ukazuji svou slabost, ale v tu chvíli jsem nebyl schopen ovládat své emoce.

„Jo, prohlédnu ji a uvidíme," odpověděl Niall a vydal se směrem do pracovny. Chtěl bych, aby mi alespoň trochu důvěřovala a měla mě alespoň trochu ráda.

____________________________

Niall jí opatrně napíchl žílu, do které kapala tekutina z pytlíku, který visel u polohovacího křesla, na němž Maddy zcela nehybně ležela. Poté jí místo přelepil náplastí, aby měla vše bezpečně překryté. Sedl jsem si na kraj křesla a jemně stiskl její malou ruku ve své.

Z pohledu Madison:

Začala jsem se pomalu probírat zpět do reality.

Slyšela jsem tlumený hlas, který opakoval mé jméno, ale moje tělo nechtělo reagovat.

Pomalu jsem otevřela oči a uviděla bílý pokoj. Vůně dezinfekce mě zmátla. Jsem snad v nemocnici?

„Maddy, drahoušku. Už je to v pořádku," zaslechla jsem nad sebou mužský hlas. Okamžitě mě obmotaly dvě silné paže, které mě něžně stiskly. Cítila jsem se tak zmatená, že jsem ani neprotestovala. Podívala jsem se na toho muže a můj žaludek se sevřel strachem.

„Prosím, neubližujte mi, pane Stylesi," zašeptala jsem vystrašeně.

Harry zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Můj pohled byl plný slz, které mi začaly stékat po bledých tvářích, zanechávajíc mokré stopy.

Jeho výraz se změnil, když se podíval do mých očí. Bylo to jako kdyby ho to bolelo, že mě vidí smutnou, jako by mu na mně skutečně záleželo.

„Drahoušku, promiň mi to. Kdybych to mohl vzít zpět, hned bych tě odnesl do tvého nového pokoje, nebo ke mně do ložnice. Mám tě opravdu rád a nechci, abys měla ze mě strach," řekl s opravdovým zármutkem.

Byl to zvláštní pocit, slyšet, že mě má rád. Lidé mi to obvykle neříkají, spíše mě urážejí. Ani nevím, co si o něm mám myslet. Jak může mít rád někoho, koho ani nezná?

Očekává snad, že mu odpovím stejnými slovy?

_________________________

Jinak zase MOC, MOC děkuju za 200 přečtení. Opravdu to nechápu, protože jsme teprve u šestého dílu a už máme tolik přečtení. Takže ještě jednou všem mockrát děkuju za přečtení, hvězdičky a komentář .