Shadows Behind You // h.s.

V. I'm sorry, Maddy

Ti muži mi neustále šlapali na paty, což mě nesmírně znervózňovalo. Kvůli bolavému kotníku jsem byla nucena jít pomalu, což jim umožnilo neustálý dohled. Potřebovala jsem se jich zbavit, abych mohla nepozorovaně pokračovat za Bayley. Snažila jsem se navenek nevzdat naději, ale v duchu jsem cítila, jak se mi zrychluje tep.

Zastavila jsem se a na okamžik jsem si sedla na zem, tvářila se, že bolest v kotníku je nesnesitelná. Zklamání z vlastní bezmoci bylo nepřekonatelné, ale teď bylo důležité přelstít je. S vydaným tichým sténáním jsem začala své představení – musela jsem jim ukázat, že se nedokážu postavit na nohy.

„Není ti něco? Mám zavolat Harrymu?" zeptal se jeden z hlídačů, když si klekl ke mně. V tu chvíli jsem využila příležitosti a s co největší opatrností, abych nebyla zpozorována, vytáhla z kapsy pepřový sprej.

„Nemyslím si," řekla jsem klidně, a než stačil zareagovat, nastříkala jsem sprej přímo do jeho obličeje. Okamžitě jsem se zvedla, ale než jsem stihla zaútočit na druhého, byl dostatečně rychlý, aby mi sprej vytrhl z ruky a odhodil ho někam za sebe. Teď jsem byla bezbranná.

S naštvaným výrazem se ke mně začal přibližovat, a než jsem stihla zareagovat, chytil mě za ramena. V panice mě napadlo jedině ho kopnout. S veškerou silou jsem zamířila mezi jeho nohy a zasáhla. Slyšela jsem, jak bolestí vydechl, a než stihl něco udělat, svalil se na zem.

Využila jsem okamžiku jeho zmatení a rozběhla se pro sprej, který ležel na zemi. Jakmile jsem ho zvedla, rychle jsem mu nastříkala do obličeje.

To by mohlo stačit.

Oba dva muži se kroutili v křečích, což mi poskytlo čas na útěk. Srdce mi bušilo v hrudi, ale musela jsem se dostat co nejdál. Chtěla jsem se dostat co nejrychleji na místo, které jsem měla v plánu, ale strach, že mě chytí, mi neustále visel nad hlavou.

Běžela jsem prázdnou ulicí, neustále se ohlížejíc přes rameno, jestli mě někdo nepronásleduje. Strach mě zmáhal, ale nemohla jsem zastavit.

Po nějaké době jsem se ocitla u lesa, kde jsem se začala nořit hlouběji a hlouběji po úzké, vychozené cestičce. Tato cesta se zdála být opuštěná; snad jen zajíc nebo srnka by mi ji mohli zkřížit, protože tudy málokdo chodí. Spíše lidé mého věku, kteří sem přicházejí za cigaretami a alkoholem.

Když jsem tam konečně dorazila k mysliveckému posedu, Bayley už seděla na nahoře.

„Ahoj," zavolala jsem na ni.

„Ahoj," odpověděla Bayley a já začala lézt po žebříku, až jsem se usadila vedle ní. Byl to nádherný podzimní den. Slunce zapadalo a mělo krásnou oranžovou barvu, která ozařovala naše bledé tváře.

„Mám plán, ale musíme spolupracovat. Naši otcové jsou v tom až po uši," řekla Bayley s jistotou v hlase.

„Jsme jen obyčejné holky. Co můžeme zmoci proti mafiánům?" namítla jsem skepticky.

„Sejdeme se 24. září u Starbucks na nádraží Paddington, a pak už jen pápá mafiáni a nazdar USA," zasmála se Bayley, evidentně nadšená svým nápadem.

„Ty si opravdu myslíš, že jim dokážeme uniknout? A i kdybychom to zvládly, co naše rodiny?" ptala jsem se, stále plná pochybností.

Z Harryho pohledu:

„Jak to kurva myslíte, že je pryč!?" vykřikl jsem do telefonu.

„Mě nezajímá, že ti nastříkala pepřák do obličeje a Jacka kopla do koulí," zasyčel jsem rozzlobeně.