Shadows Behind You // h.s.

XXXII. Before You Go

„Je to moc hrozné?" zašeptala Madison, její pohled klouzal po tvářích kluků, kteří stáli kolem. Nikdo z nich nepromluvil, jen tiše sledovali, jak jí ošetřuji. Atmosféra byla těžká.

Harry nikdy neztratil kontrolu až do takového bodu, kdy by ublížil blízké osobě. Připomnělo mi to den, kdy jsme ztratili Rebeccu. Ta dívka si dovolila mu odmlouvat – zaplatila za to životem. I teď se mi vrací obrazy té scény, když jsem se ji pokoušel zachránit. Marně. Rebecca už má místo v lese.

Madison ale žije. A já udělám vše, aby to tak zůstalo.

„Ta rána na břiše potřebuje zašít," řekl jsem klidným hlasem, snažíc se nevyvolat u ní ještě větší strach. „Už ti někdy něco šili?"

Zavrtěla hlavou. „Bolí to?" zeptala se slabě.

„Trochu to štípne, až ti píchnu injekci, ale jinak bys to neměla cítit. Je to jen pár stehů," odpověděl jsem a připravoval si potřebné nástroje. 

„Můžete ji otočit na bok? Na druhé straně má modřiny, nechci jí způsobit další bolest," požádal jsem je. Zayn s Liamem ji jemně nadzvedli, zatímco Louis ji hladil po vlasech. 

Vypadala o něco klidnější.

„Určitě dnes nechceš spát u Harryho," poznamenal Louis s úsměvem, aby odlehčil situaci. „Vyber si, u koho dneska přespíš."

„Zůstaneme tady?" zeptala se nejistě, hlas plný obav.

Louis přikývl. „Zatím ano. Harry je zamčený v pokoji pro hosty. Tam zůstane, dokud nevychladne."

Připravoval jsem šicí sadu a povzbuzoval ji: „Teď ti píchnu injekci, aby tě to nebolelo. Kdyby ti bylo špatně, stačí říct, dobře?"

„To je v pořádku, zvládnu to," slabě se usmála. Ten pohled mi připomněl, proč tohle všechno dělám.

Začal jsem s ošetřením. Přesně, jak jsem jí řekl – ucítila jen malé štípnutí, načež klidně ležela. Zayn ji držel za ruku, zatímco Louis stále hladil její vlasy, šeptal jí uklidňující slova.

Když jsem dokončil poslední steh, odložil jsem nůžky a přitiskl na ránu náplast. „Hotovo. Byla jsi statečná," oznámil jsem s úlevou.

Pohladil jsem ji po vlasech, což ji evidentně uklidnilo. „Teď bys měla hodně odpočívat. Kluci tu s tebou zůstanou, kdybys něco potřebovala."

„Tak kde bude tvoje nové království?" zeptal se Zayn s úsměvem, zatímco ostatní na ni povzbudivě hleděli.

Z pohledu Madison:

„Mohla bych být prosím u Zayna?" zašeptala jsem nejistě, pohledem těkajíc mezi kluky. Liam jen tiše přikývl, i když v jeho očích jsem zahlédla stín zklamání. Přesto nic nenamítal.

Zayn se na mě povzbudivě usmál a jemně mi pomohl uložit se na svou postel. Jeho peřina byla měkká a hřejivá, přesně to, co jsem teď potřebovala. Jakmile mě přikryl, cítila jsem se o něco klidněji. Kluci se shlukli kolem, bedlivě mě pozorovali, jako by se chtěli ujistit, že jsem opravdu v pořádku.

Najednou místností otřásly rány. Tlumený křik pronikl až k nám.

„Pusťte mě! Jsem váš šéf, nařizuji vám to!" Harryho hlas zněl vztekle a roztřeseně zároveň.

Celé mé tělo se začalo třást. Nemohla jsem tomu zabránit – pohltil mě strach. 

„Shhh, klid, Maddy," zašeptal Liam konejšivě a jemně mě přitiskl do svého objetí zatímco jsem seděla na Zaynově posteli.

Z pohledu Liama:

„Fajn, jdeme za ním," procedil Louis naštvaně mezi zuby. Bylo zřejmé, že se v něm vztek jen těžko drží na uzdě. Loui, stejně jako ostatní, k Madison něco cítil. Tahle situace už dávno přesáhla hranice.

Všichni jsme následovali Louiho z místnosti. Zastavil se před dveřmi pokoje pro hosty, kde byl Harry zavřený.

„Za chvíli jsem zpět, lásko," otočil jsem se ještě k Madison, která mě s vyděšeným pohledem sledovala. Jemně jsem ji políbil na čelo. „Neboj se, všechno bude v pořádku."

Když jsme dorazili ke dveřím, Loui s razancí odemkl a vrazil dovnitř. Místnost byla v naprostém chaosu – rozházený nábytek, rozbité lampy, polštáře a peřiny po zemi.

Harry stál uprostřed pokoje. Oči měl červené a plné zmatku. Vypadal ztraceně, jako by nechápal, co se stalo.

„Kde je Maddy?" zeptal se roztřeseným hlasem.

„Ty si nepamatuješ, jak jsi ji málem zabil?!" vyštěkl Zayn a přistoupil blíž.

Harryho pohled se změnil z nejistoty na zoufalství. „Jak jako zabil? Co je s ní? Kde je?" Jeho hlas zněl naléhavě, téměř prosebně. V očích měl slzy.

„To se už nikdy nedozvíš, protože odjíždíme," řekl Loui pevně a přísně se na něj díval. Jeho výraz byl tvrdý a nekompromisní.

Harry najednou vykřikl: „Je moje! Nikdo z vás na ni nemá právo ani sáhnout! Kurva, kde je?!"

S výkřikem se na nás vrhl, začal se rvát a snažil se prorazit cestu ke dveřím. Bojovali jsme s ním, snažili se ho zastavit, ale Harry byl jako smyslů zbavený. Pronikl mezi námi a vyběhl na chodbu.

„Zastavte ho!" křikl Zayn a všichni jsme se rozběhli za ním.

Běžel chodbou, dokud nezastavil před jedněmi otevřenými dveřmi. Zaynův pokoj.

Běželi jsme co nejrychleji, abychom ho zastavili. Co by mohl udělat, kdyby se k ní dostal?

Z pohledu Madison:

„Maddy, zlato?" ozval se Harryho hlas od dveří.

Ležela jsem na posteli, moje tělo jako by zkamenělo. Slzy mi stékaly po tvářích, třásla jsem se strachy. 

Slyšela jsem jeho kroky, jak se blíží blíže k posteli. Jeho přítomnost mě děsila...

„Maddy," zašeptal jemně. Natáhl ruku směrem k mé tváři, na které se vyjímala temně fialová modřina. Jeho prsty se téměř dotkly mé kůže, když—

„DOST!" zněl hlas Louiho ode dveří.

Harryho ruka se zarazila ve vzduchu. Otočil se, jeho pohled byl divoký, ale v koutku očí mu probleskl stín lítosti...

____________________________________

Chtěla bych vám neskutečně moc poděkovat za překonání hranice 20k přečtení 🥰🥰

Děkuji za všechny přečtení, hvězdičky a komentáře ❤️

Máte nějaké otázky - > pište do komentářů

Líbí se vám kapitola - > hoďte tam tu hvězdičku.⭐

Dávejte mi na sebe pozor. ❤️