Shadows Behind You // h.s.

X. Mr. Styles?

Z pohledu Madison, 7:00 ráno druhého dne:

Ztěžka jsem otevřela oči, protože mi svítilo sluníčko do obličeje. Chtěla jsem se jemně protáhnout, protože jsem včera usnula v docela nepřijatelné poloze pro moje záda. V tom mě však vyrušil něčí hlas:

,,Jak jsme se vyspali?" ozvalo se z druhé strany postele a já sebou vylekaně škubla. Co tady sakra dělá pan Styles? Naštěstí se zvednul a přešel ke křesílku v rohu místnosti a opřel se o něj.

,,Pokud se ve své hlavince ptáš, co tady dělám, tak jsem za tebou v noci přišel," řekl a lehce se ušklíbl. Neustále jsem na něj zlobila za to, že mi dal facku, protože mě to opravdu bolelo. 

,,Budeš se na mě takhle koukat ještě dlouho?," vyrušil mě z mého přemýšlení jeho tak moc otravný hlas. Kdybych mohla, tak ho pohřbím na nějakém odlehlém místě sakra hluboko do země, kde by ho už nikdo nenašel.

,,A víš, že budu," odsekla jsem ve vzteku. V tu chvíli jsem ani nepřemýšlela nad tím, že jsem z vykání přešla na tykání.

Jeho zorničky se podstatně zmenšily, což naznačovalo, že se pan Styles znova rozzlobil. Když se rozzlobí, třeba ho budu moct nějak oklamat a budu moct utéct.

Jeho kroky mířily ke mě a já se v duchu radovala z toho, že mi můj dokonalý plán pořád vychází. Když už ode mě byl asi na vzdálenost jednoho jeho kroku, tak se z ničeho nic zastavil. 

Očima jsem  kmitala po jeho těle a neustále očekávala nějaký pohyb, ale on se ani nepohnul. Tedy až na jeho rty, které se zkřivily do jeho obvyklého výsměšného úšklebku. 

Ví to. Ví, že mu chci utéct a tohle všechno byl jen trik. Jak to může vědět? To je ten plán až tak moc chabý?

,,Ale ale, koťátku se nějak bortí plány, nemám pravdu?" začal se z plna hrdla smát mé ubohosti. Pravděpodobně to bylo tím, že tohle byla má jediná šance na uskutečnění útěku, teď si mě bude hlídat jako oko v hlavě, takže mé ambice na útěk jsou nyní nulové.

,,Nemám pravdu?" zopakoval svoji otázku s viditelnou zlostí v hlase a já ho pořád nevnímala. Byla jsem tak moc mimo, že mi bylo úplně jedno, co se mnou hodlá udělat. Ať si mě klidně zabije, aspoň už tady s ním nebudu muset být.

Podívala jsem se do jeho očí a jemu z nich čišel smutek, což mě nejen překvapilo, ale úplně zmátlo. Proč je smutný? To já tady mám být smutná a on nadšený, že má novou kořist...

,,Maddy," oslovil mě a já jsem nespouštěla oči z těch jeho, ,, ,já moc dobře chápu, že tady se mnou nechceš být, ale nedá se nic dělat. Jednou si na nás všechny zvykneš a budeme pro tebe rodinou, ale teď se mnou prosím mluv. Vím, že jsem ti včera ublížil a uvědomuji si, že jsem to přehnal, ale prosím řekni něco. Cokoliv," prosil tiše. Během pár vteřin se mu úplně změnila nálada.

V tu chvíli jsem byla tak moc mimo, že jsem nebyla schopná vydat ani hlásku. Jak může říct, že nějaká banda mafiánů pro mě bude jednou rodinou? To se už dočista zbláznil? 

V tom jsem si ale vzpomněla na Cola a naše blbnutí na zahradě, v Srpnu tohoto roku.

Flashback

,,To mě teda nechytíš!" vykřikla jsem a smála se tomu, že mě Cole honil po zahradě našeho domu.

,,Chytím tě a potom tě sním!" zakřičel a smál se stejně jako já.

Běhali jsem kolem domu až se u branky ukázal nějaký muž v klobouku a slunečních brýlích. Měl kudrnaté vlasy a jeho oblečení bylo černé barvy.

,,Hej, Cole, čas začal ubíhat právě teď!" zakřičel a otočil se na podpatku svých hnědých kotníkových bot a nastoupil do opodál stojícího auta. Bez dalších slov odjel se zapištěním pneumatik.

Když jsem se podívala na Cola, který už jen nehybně stál jako socha a měl na tváři kamenný výraz naběhla mi husí kůže na zádech. V tu dobu jsem si neuvědomovala, že to byl právě Harry Styles, který stojí přede mnou a shodou okolností to je můj únosce, který mě vězní v jeho domě s partou jeho mafiánských kamarádů.

End of flashback

,,P-pane S-Stylesi..." zašeptala jsem, ale zastavily mě jeho rty na těch mých. Nespolupracovala jsem, ale mu to očividně nevadilo. Byl velice jemný, což mě na tom všem děsilo nejvíce. V první chvíli jsem chtěla ucuknout a odběhnout někde do koupelny, kde by bylo mnohem bezpečněji. Změnila jsem názor, když se jeho pravá ruka ocitla na tváři, kde mě včera udeřil. Hladil mě velmi jemně, takže jsem necítila žádnou bolest, jen příjemné teplo jeho dlaní. Odlepil se od mých rtů a lehce mě políbil na modřinu, kterou mi svým činem způsobil.

,,Promiň mi to," zašeptal a dal mi za ucho neposedný pramen vlasů, který se uvolnil z mého účesu.

,,Baby girl, půjdeš si se mnou ještě lehnout do mého pokoje? Chci tě mít ještě chvíli u sebe," zašeptal mi tiše do tváře.

______________________________

Moc děkuju za všechny přečtení, hvězdičky a komentáře.

Oprava 10.8. 2022 (Tato kapitola byla původně naprosté peklíčko pro čtení, teď můžu s klidem říct, že je to aspoň trošku lepší. Vím, že tento příběh obsahově není žádný zázrak, ale aspoň po umělecké stránce vypadá maličko lépe)