Shadows Behind You // h.s.

X. Mr. Styles?

Z pohledu Madison, 7:40 ráno druhého dne:

Slunce mě probudilo svými paprsky dopadajícími přímo na můj obličej. Ztěžka jsem otevřela oči, jemně jsem se chtěla protáhnout, protože poloha, ve které jsem usnula, nebyla právě ideální pro moje záda. V tom mě ale zaskočil hlas:

„Tak jak jsme se vyspali?" ozvalo se z druhé strany postele. Leknutím jsem sebou trhla. Co tady dělá pan Styles? Naštěstí se zvedl a přesunul se k jednomu z křesel v rohu místnosti, o které se uvolněně opřel.

„Pokud se ve své hlavičce ptáš, co tady dělám, tak jsem za tebou v noci přišel," prohlásil s úšklebkem, který mě okamžitě popudil. Pořád jsem v sobě cítila zlost kvůli tomu, co mi udělal. Facka, kterou mi včera uštědřil, byla nejen bolestivá, ale i ponižující.

„Budeš se na mě takhle dívat ještě dlouho?" přerušil mé myšlenky jeho nesnesitelně samolibý hlas. Kdybych mohla, pohřbila bych ho někde hluboko, na odlehlém místě, kde by ho už nikdo nikdy nenašel.

„A víš, že budu," odsekla jsem ostře, aniž bych si uvědomila, že jsem při tom přešla z vykání na tykání.

Jeho oči se nepatrně zúžily a já pochopila, že jsem ho svými slovy rozčílila. Možná se mi ale naskytne příležitost. Pokud se rozzlobí, mohl by ztratit ostražitost a já bych mohla utéct.

Pomalu se ke mně začal přibližovat. Každým krokem jsem se v duchu ujišťovala, že můj plán je dokonalý. Ale těsně předtím, než ke mně došel na dosah, se znenadání zastavil.

Nedůvěřivě jsem ho pozorovala a čekala, co udělá. On však zůstal stát jako přikovaný. Jen jeho rty se zkroutily do toho jeho typického výsměšného úsměvu.

Došlo mi to. Ví, co mám za lubem. Ví, že se chystám utéct. Celý můj plán byl pro něj od začátku naprosto průhledný. Jak je to možné? Je snad tak mizerný?

„Ale ale, koťátku se nějak bortí plány, že?" Jeho smích naplnil celou místnost, vysmívající se mé zoufalosti. Bylo jasné, že přesně tohle čekal. Cítila jsem, jak mi všechna naděje na útěk proklouzává mezi prsty. Teď mě bude hlídat tak, že se už ani nepřiblížím ke dveřím.

„Nemám pravdu?" zopakoval tentokrát ostřejším tónem, jeho hlas byl plný hněvu. Já však mlčela. Moje mysl byla prázdná, jako by všechen strach a vztek zmizel a nahradila ho lhostejnost. Ať si se mnou udělá, co chce. Dokonce i kdyby mě měl zabít, bude mi to jedno – aspoň bych už nemusela být tady.

Zvedla jsem oči k jeho tváři a poprvé zahlédla něco nečekaného – smutek. Pohled, který mě zaskočil i zmátl. Proč vypadal, jako by ho něco trápilo? To já bych měla být smutná, ne on. On přece dostal, co chtěl.

„Maddy," oslovil mě a jeho tón změkl, „chápu, že tady se mnou nechceš být. Ale nemáš na výběr. Věř mi, zvykneš si. Na mě, na nás. Budeme ti rodinou." Přiblížil se blíž, jeho pohled byl téměř prosebný. „Vím, že jsem ti včera ublížil a že jsem to přehnal. Mrzí mě to, ale mluv se mnou, prosím. Řekni mi něco. Cokoliv."

Jeho slova mě úplně rozhodila. Jak může mluvit o tom, že pro mě jednou budou rodinou? Copak mu přeskočilo? Banda zločinců a únosců? To je představa rodiny?

Mé myšlenky ale najednou sklouzly jinam. Před očima mi vyvstala vzpomínka na Cola. Na jeho smích, když jsme v létě bláznili na zahradě. Srpen. Teplý vítr a bezstarostnost, která mi teď připadala vzdálená jako sen.

Flashback

„To mě teda nechytíš!" vykřikla jsem se smíchem, zatímco mě Cole pronásledoval po zahradě našeho domu. Trávník pod nohama pružil a slunce příjemně hřálo do tváře.

„Chytím tě, a potom tě sním!" zakřičel Cole a jeho smích se ozýval stejně radostně jako můj. Kroužili jsme kolem domu, já před ním utíkala, ale oba jsme se smáli tak, že nám začínal docházet dech.

Najednou, jako by celou tu bezstarostnou atmosféru přerušil mrazivý moment, objevil se u branky neznámý muž. Měl na sobě černé oblečení, kudrnaté vlasy mu trčely spod slunečních brýlí, a na hlavě měl klobouk. Stál tam jen chvíli, ale jeho přítomnost působila zvláštně.

„Hej, Cole, čas začal ubíhat právě teď!" zakřičel směrem k mému otci, jeho hlas zněl chladně. Bez dalšího slova se otočil, nasedl do auta zaparkovaného nedaleko a odjel, až pneumatiky zakvílely o asfalt.

Zastavila jsem se a podívala se na Cola. Už neběžel, jen stál jako zkamenělý. Jeho tvář byla úplně vážná, ztracená v nějaké myšlence, kterou jsem nedokázala pochopit. Najednou mě přepadl neklid a husí kůže mi naskočila po celém těle.

Tehdy jsem neměla ani tušení, že ten muž v klobouku a brýlích byl Harry Styles. A že jednoho dne bude tím samým člověkem, který mě unese a zavře v jeho domě plném mafiánů.

End of flashback

,,Pane Stylesi..." zašeptala jsem, ale jeho rty na mých mě přerušily. Nespolupracovala jsem, ale on to očividně neřešil. Byl překvapivě jemný, což mě na celé situaci děsilo snad nejvíc. 

V první chvíli jsem měla chuť ucuknout a schovat se někde v koupelně, kde bych se cítila bezpečněji. Změnila jsem však názor, když jeho pravá ruka spočinula na místě, kde mě včera udeřil. Hladil mě velmi něžně, takže jsem necítila bolest, jen příjemné teplo jeho dlaně. Odtáhl se od mých rtů a jemně políbil modřinu, kterou mi svým činem způsobil.

,,Omlouvám se," zašeptal a jemně mi posunul pramen vlasů, který mi vypadl z účesu.

,,Zlato, nepůjdeš se mnou do mého pokoje? Chci tě mít ještě chvíli u sebe," zašeptal mi tiše do ucha.

______________________________

Moc děkuju za všechny přečtení, hvězdičky a komentáře.