Shadows Behind You // h.s.

XXX. Cherry Bomb

„Nemůžeme ji tady jen tak nechat," pronesl Liam s pohledem směřujícím na ostatní.

„Madison ji určitě bude chtít pohřbít," namítl Niall klidným hlasem. „Zahrabat ji někde v lese by jí jen ublížilo,"

„A co plánuje? Kopat hrob na zahradě? Nemůžu tu holku mít zahrabanou pod trávníkem navěky!" zavrčel Harry podrážděně. 

Večer probíhal v napjaté atmosféře, všichni seděli na gaučích a televize tiše běžela v pozadí. Každý z nich přemýšlel nad jejich aktuálním problémem.

Ticho prolomil jemný hlásek u schodů: „Ehm, kluci?" Všechny pohledy se okamžitě stočily k Madison. Harry neváhal, přistoupil k ní a pevně ji objal.

Z pohledu Madison:

Harryho rychlý pohyb mě zaskočil. Strachovala jsem se, že jsem udělala něco špatně. Namísto výčitek mě však objal. Přitiskla jsem se k němu a pocítila uklidňující vůni jeho kolínské.

Po chvíli mě pustil, a já zamířila ke klukům. Jako vždy jsem si sedla mezi Louise a Liama. Louis se na mě povzbudivě usmál a Liam mi nabídl rameno, o které jsem se opřela. Harry na to nic neřekl, a já byla spokojená.

„Co se vlastně stalo?" zeptala jsem se tiše. Zaynův vyděšený obličej byl poslední, co jsem si pamatovala.

„Někdy, když je toho na tebe moc, tělo zkrátka vypne, aby si odpočinulo," vysvětlil Niall, jehož jemný úsměv mě trochu uklidnil.

„Takže jestli se budu dál stresovat, může se to znova opakovat?" zeptala jsem se s obavami.

Harry, který mě do té doby mlčky sledoval, se konečně pousmál a poslal mi vzdušný polibek. Začervenala jsem se a obrátila pohled zpět k Niallovi.

„Proto máš tyhle léky," ukázal na krabičku na stole.

„Antidepresiva?" zeptala jsem se nejistě.

„Přesně tak," odpověděl s mírným úsměvem. Ten výraz mi však připomněl, že teď asi nejsem úplně „normální". V duchu jsem si představila, jak mě zavírají do blázince, a pocítila paniku.

„Zůstaneme doma, že?" vysoukala jsem ze sebe rozrušeně.

„Proč bys měla být někde jinde?" zasmál se Niall.

„Protože nejsem v pořádku..." hlas se mi zlomil. Než jsem to stačila doříct, Niall byl u mě.

„To vůbec ne," řekl něžně. „Ty prášky jen pomůžou. Smutek je normální, a tohle ti dá čas, abys všechno zvládla,"

Louis a Liam mě pevně objali a Harry mě ujistil, že mě nikdy nikam nepošlou. Jejich slova mě uklidnila.

„Chceš si lehnout a koukat na film?" zeptal se Louis.

Souhlasila jsem a uvelebila se u něj na klíně. Jeho jemné hlazení ve vlasech mě konečně uklidnilo natolik, že jsem usnula.

__________________________

„Říkal jsem ti, že je moje! Tak o co se to tady snažíš?" probudil mě Harryho rozzuřený hlas.

„Hazz, to přece nic není. Jenom si chtěla odpočinout, tak si lehla," odpověděl Louis klidně.

„Jo jasně! A pak co? Budeš si představovat, že s ní něco máš?"

„Harry, klid. Respektuju, že je tvoje," zvýšil hlas Louis, očividně ztrácející trpělivost.

„Respektuješ? To mi tak nepřipadá!" Harryho tón byl ostrý a plný obvinění.

„Lou..." zašeptala jsem, snažíc se zastavit tuto situaci. Ležela jsem stále v Louisově klíně, zatímco mě jemně hladil po ruce. Harryho výbuch mě nervoval, a Louis to evidentně vycítil.

„Aha, takže už mu říkáš Lou! Došlo to až sem?" vykřikl Harry ještě hlasitěji.

„Harry, prosím, přestaň," snažila jsem se ho uklidnit tichým hlasem.

„Nepřestanu!" odsekl. „Jsi moje!"

Jeho hlas nezněl ani zdaleka klidně. „Běž nahoru do ložnice a počkej tam na mě," dodal, zatímco ustoupil, aby mi uvolnil cestu.

Cítila jsem, že nemá smysl dál odporovat. Nechtěla jsem ho víc rozčílit. Pomalu jsem vstala, zamířila do jeho ložnice. V hlavě mi vířily myšlenky, zatímco jsem čekala, co se bude dál dít...

______________________________

Vaše aktivita v poslední době je naprosto úžasná, a proto bych vám všem chtěla neskutečně moc moc poděkovat.

Děkuji za všechny přečtení, hvězdičky a komentáře ❤️

Máte nějaké otázky - > pište do komentářů 

Líbí se vám kapitola - > hoďte tam tu hvězdičku.⭐

Dávejte mi na sebe pozor. ❤️