This Is Us || One Direction ✔

f o u r

I přes zavřené dveře jsem byla schopna slyšet téměř každé slovo kluků, snažících se ze Sam vytáhnout, co se právě stalo a také proč se to stalo. Ta ale odmítala cokoli říct.

„Kde má pokoj?" zeptá se Zayn.

„Támhle," řekne Sam a nejspíše ukáže jakým směrem ten pokoj je. „Hned první dveře napravo, proč?" zeptá se. Odpovědi se jí ale nedostane, nebo alespoň jsem jí já neslyšela. I přesto jsem ale pochopila ihned, co se chystá udělat a mou domněnku potvrdilo tiché zaklepání na dveře.

„Jdi pryč," fňuknu a od dveří se ani nehnu, zůstanu u nich sedět, s tím rozdílem, že už nebrečím.

„Jane, prosím... Otevři ty dveře," zašeptá.

„Ne, jdi pryč,"

„Prosím..." nepřestane na mě naléhat.

„Chci být sama Zayne, tak to prosím pochop," vysvětlím a doufám, že to pochopí a odejde. Znamenalo by to totiž to, že by mě už dál nepřemlouval a já bych ho nemusela pustit dál.

„Jane, prosím. Chci se jen ujistit, že jsi v pořádku," šeptne.

„Vždyť mě ani neznáš, proč by ses měl zajímat nebo dokonce ujišťovat o tom, jestli jsem nebo nejsem v pořádku," řeknu. Ve stejnou chvíli se ale začnu natahovat po klíčku od dveří.

„Co mám udělat pro to, abys mě pustila dovnitř?" zeptá se tvrdohlavě.

„Zayne, jsem v pohodě, ano? Věř mi. Jen chci být chvilku sama," řeknu mu, čímž i sama sobě namlouvám, že jsem v pořádku. Pravda je ale taková, že nejsem. Jak bych mohla? Nejsem ten typ člověka, který by každému vysypal do klína své problémy a starosti a chtěl od nich pomoc. Naopak. Na každého se usmívám, předstírám, jak jsem v pořádku, snažím se pomoci ostatním, jak nejlépe to jen jde a pak sama potichu trpím.

„Když tedy říkáš, že jsi v pořádku, nemáš se pak čeho bát a pustíš mě dovnitř. Já se jen ujistím, že tomu tak je a slibuji ti, že ihned odejdu," slíbil, já pak jen otočila klíčkem a odstoupila kousek od dveří, aby mohl Zayn vejít dovnitř. Zavřel za sebou dveře, postavil se ke mně a chytil mě za ruce. „Tak, co se stalo? Vidím, že nejsi v pořádku, tak povídej..."

„Vážně mi nic není," špitnu.

„Pojď," řekne a otevře dveře.

„Kam mam jít?"

„Uvidíš," řekne tajemně. „Jediný, co ti řeknu, je to, že půjdeme ven,"

„Tak počkej," šeptnu a odejdu do koupelny. Jak jsem si myslela, řasenku jsem měla všude. Rychle jsem si jí odlíčila a na řasy nanesla novou vrstvu, teď už nikde nerozmazanou.

Když vyjdu z koupelny, zadívám se na Zayna, sedícího na mé posteli, držíc rámeček s fotkou mě, mámy a táty. Jakmile si mě všimnul, vyskočil na nohy a začal se omlouvat.

„Promiň, já... Nic mi do tvého soukromí není," chce pokračovat, ale já ho přeruším.

„Neřeš to," smutně se usměji, přezuji se z podpatků do obyčejných černých Nike bot. Nějak se zvládneme nepozorovaně dostat z bytu, což je při jeho velikosti velmi zvláštní.

„Tak už mi řekneš, kam to půjdeme?" zastavím se na ulici před naším bytem.

„Dobrý pokus, ale ne," usměje se. „Neřeknu," chytí mě za ruku a rozejde se se mnou někam do neznáma. Bylo to zvláštní. Nejen, že jsme se teprve poznali, ale tohle gesto je nejen gestem přátelským, ale také i romantickým.

Nakonec jsme se zastavili na jakémsi kopci s překrásným výhledem. Neznala jsem to tu. „Tak už to tu poznáváš?" usměje se a já se začnu pořádně rozhlížet.

„Není támhleto," zarazím se a ukážu do dálky před nás. „London Eye?" dokončím větu.

„Chytrá holka," odpoví jednoduše, zasměje se a posadí se do trávy. Udělám to samé a mlčky se dívám do dálky. „Řekneš mi teda, co se stalo?" zeptá se a přehodí přese mě svou mikinu, jelikož se zachvěji zimou. „Chci jen, abys věděla, že mi to nemusíš říct. Máš pravdu v tom, že se neznáme. Jen mám takový pocit, že se potřebuješ svěřit, ne to v sobě dusit,"

„Řeknu ti to," špitnu. Zamyslím se nad tím, co mu vlastně chci říct. Chci mu říct úplně všechno? A kde bych měla začít? „Bylo mi třináct let a zrovna jsem jela s tátou na pěveckou soutěž. Reprezentovala jsem tehdy celou naši školu," uchechtnu se nad tou vzpomínkou. „Abys tomu rozuměl, můj táta pro mě chtěl jen to nejlepší a myslel si, že to nejlepší, co můžu získat, jsou výhry na nějakých bezvýznamných pěveckých soutěžích," vydechnu. „Celá škola a samozřejmě rodina mě podporovala. Všichni věřili, že vyhraju, a to se taky stalo. Všichni mi říkali, že vyhraju i každou další soutěž a že nemám žádného opravdového soupeře a taky že to tak bylo. Až do mých čtrnáctých narozenin," odmlčím se.

„Nemusíš mi-" začne, ale já i přes to pokračuju.

„Táta mi říkal, že bude skvělý, když na tu soutěž půjdu a vyhraju. Že to bude takový menší dárek k narozeninám," povzdechnu si. „Jenže já tou dobou už nezpívala, protože by mě to bavilo. Zpívala jsem, protože jsem to cítila jako povinnost. Něco, co ode mě každý očekává a když by to tak nebylo, každého bych zklamala. V tu dobu jsem se i hodně odcizila se Sam. Nikdo jí nedal šanci na to, aby ukázala, co v ní skutečně je..." zhluboka se nadechnu, stoupnu si a přejdu trochu dále od místa, kde jsme se Zaynem seděli. Věděla jsem, že se zvednul a že právě stojí za mnou. „Souhlasila jsem s tím, že na tu soutěž pojedu. Jenže na té soutěži... Nevyhrála jsem. Dělala jsem, co jsem mohla, ostatně jako vždycky. Ale našel se někdo, kdo byl lepší než já a já byla ráda. Znala jsem jen vítězství a chtěla jsem zkusit, jaký to je, když člověk prohraje. Jaký to je, když ti o maličký kousíček to vítězství uteče. Tak moc jsem si to přála a ono se mi to splnilo," znovu se odmlčím a chvíli se jen tak dívám okolo. „Radovala jsem se z prohry. Teď se tomu musím smát, protože kdo by se z toho radoval, že?" usměji se a sednu si na velký kámen, který tu je. „Táta byl naštvaný. Křičel na mě a vyčítal mi, že jsem to určitě udělala schválně. Jak by se to v takovéhle soutěži vůbec dalo udělat? Buď to umíš, nebo ne. Táta si to ale nemyslel a vyčítal mi to. Prý jsem mu měla narovinu říct, že to nechci a že to hodlám prohrát," seknu se uprostřed věty. „Dává to takhle vůbec smysl?" zeptám se a zadívám se na Zayna, který do teď jen mlčky seděl, nebo stál.

„Dává, neboj," řekne a povzbudivě se na mě usměje.

„Cestou domů jsme se s tátou hádali a v jednu chvíli řekl větu, která se mu stala osudnou," fňuknu. Ucítím Zaynovo ruce okolo mých ramen a nechám se přitáhnout do jeho objetí. „Jeli jsme zrovna po mostě a táta z ničeno nic řekl:" naznačila jsem uvozovky. „Když si něco přeješ, splní se ti to. Já bych v tuhle chvíli nejradši umřel, a to jen pro to, abych se nemusel dívat na zklamaný pohled tvé matky, až se tohle dozví," špitnu a začnu brečet.

„Nemusíš pokračovat, chápu to," řekne a vtiskne mi pusu do vlasů.

„Dostali jsme smyk a zřítili jsme se z mostu do řeky," vzlyknu. „Mně se s tátovo pomocí podařilo odpásat se a vylézt z auta ven. Jenže když jsem vyplavala nahoru, táta nebyl nikde. Snažila jsem se pořádně nadechnout, ale nešlo to. Musela jsem se nalokat vody, když jsme se dostaly pod vodu. Nebyla jsem schopná potopit se a pomoct mu," přeruší mě mé vlastní vzlyky. „Jeho pás se zasekl a nedal se odepnout..." špitnu a zavřu oči. Tentokrát obejmu Zayna já a snažím se ze sebe veškeré ty špatné emoce dostat.