s e v e n

8K 450 6
                                    

„Ahoj?" pozdravím zaskočeně Zayna, stojícího před našimi dveřmi. „Co ty tady?"

„Potřeboval bych s tebou mluvit," řekne. Tahle věta nikdy nevěstí nic dobrého a Zaynův výraz bohužel nic neprozrazoval.

„Tak pojď dál," ustoupím ode dveří tak, abych ho pustila dovnitř.

„A jsi tu sama?" zeptá se nervózně a poškrábe se za zátylkem.

„Budu si muset skočit něco," spustí Sam, ale pak si všimne Zayna a pozastaví se. „Ahoj, co ty tady? No nic, my dva se uvidíme zítra a já si teď budu muset skočit něco zařídit do města," mrkne na mě, obejme mě a odejde.

„Teď už ano," uchechtnu se a začnu si hrát se svými vlasy. „Tak pojď dovnitř," pobídnu ho a on udělá pár kroků, umožňujíc mi zavřít za ním dveře. „Kvůli čemu tady teda jsi?" zeptám se ho.

„No," zasměje se a nepříjemně se ošije. Se zvednutým obočím ho pozoruji. „Problém je ten, že když jsem sem šel, věděl jsem přesně co chci říct, a hlavně jak to chci říct," postěžuje si. „Teď se cítím, jak kdybych byl kompletně vygumovaný,"

„Tak to zkus říct jinak," navrhnu mu. „Nemusíš mít nic naplánováno, určitě to pochopím," zasměji se a opřu se o opěradlo pohovky.

„No, říká se, že činy jsou lepší a účinnější než slova," řekne a zadívá se na mě. „Nebo ne?"

„Asi ano?" odpovím překvapeně. V tu chvíli Zayn překoná tu malou vzdálenost, která je mezi námi, chytne můj obličej do svých rukou a políbí mě.

Stejně, jako těch pár týdnu zpět, jsem zpočátku zaskočená, pak ale kolem něj obmotám ruce, spojím je na jeho zátylku a polibku se oddám. Polibek byl zprvu jemný a něžný, postupně se ale stával více dravým a vášnivým, a to byl jeden z důvodů, proč jsem se od něj nakonec odtáhla.

„Musím jít balit," připomenu mu.

„Vážně musíš?" zakňučí a svými rty se otře o ty mé.

„Musím," vydechnu, ale dřív, než stihnu říct cokoliv jiného, ucítím znovu jeho rty na těch svých.

Pravdou je, že se bojím takovýchto citů. Bojím se cítit cokoliv krásného, jelikož pak určitě přijdou nějaké následky a já se už s ničím špatným nechci vyrovnávat. Tak moc bych se teď od Zayna chtěla odtáhnout... Jenže to ale nejde. Je jako můj protipól, jako magnet, který mě k sobě nehorázně silným způsobem přitahuje. Mám strach z toho, jak je možné, že cítím něco k člověku, kterého jsem viděla jen párkrát. Doslova. A také mám strach z toho, co k němu vlastně cítím. Mé emoce, pocity a vlastně i veškeré myšlenky jsou natolik rozházené, že nedokážu určit, co cítím. Jedno ale vím jistě. Cítím se krásně.

Odtáhnu se od Zayna a podívám se mu do očí. „Ne, že bych se tě snažila vyhodit, ale opravdu musím balit, a navíc určitě přijde každou chvílí Sam,"

„S balením bych ti rád pomohl..." špitne.

„A co Sam?" zeptám se ho.

„Myslíš, že by taky chtěla mou pomoc?"

„A kdo říká, že já potřebuji pomoc?" uchechtnu se. „Pomoc ve stylu sezení na mé posteli a sledování, jak se přehrabuji ve skříni, určitě nepotřebuji," mrknu na něj.

„Jsi si jistá?" zeptá se a nahne se ke mně s myšlenkou dalšího polibku. Já ho ale zastavím vztyčením prstem, položeným přes jeho rty.

„Potřebuji balit," řeknu jednoduše.

„Tak alespoň ještě jednu, prosím," fňukne a já zakroutím hlavou.

„Každou chvílí by měla přijít Sam,"

„Tak já tedy půjdu," nadzvedne jeden koutek do poloúsměvu a než se naděju, ucítím jeho rty na svých. Bylo to sice jen krátce, ale jakmile se ode mě odtáhne, spatřím na jeho tváři zářivý úsměv. „Já věděl, že to dokážu," vykřikne potichu, načež ho praštím do ramene, což má za následek jeho smích.

„Padej!" zasměji se tentokrát už i já, dám mu pusu na tvář a chvilku ho sleduji, jak jde po schodech dolů. Jakmile zavřu dveře, vydám se do pokoje a začnu vytahovat vše potřebné ze skříně. To nejpotřebnější nakonec skončí zabalené ve třech velkých kufrech, v jedné cestovní tašce a v kabelce, kterou budu mít u sebe. Není se čemu divit, jen zimní oblečení mi zabralo samostatný kufr, boty polovinu druhého a zbytek se také jen tak tak vešel.

V zápalu veškerého balení jsem si ani neuvědomila, že Sam už přišla. Z toho důvodu jsem byla vcelku překvapená, když jsem vyšla z pokoje a uviděla jí v kuchyni. „Co to tu pálíš?" zeptám se s klidem.

„No," zasměje se. „Chtěla jsem udělat lívance, ale sama vidíš, jak to dopadlo,"

„Pusť mě k tomu," uchechtnu se. „Jdi si zabalit a já nám mezi tím udělám pořádnou večeři. Lívance k večeři nebudou dobrý nápad,"

Sam nakonec po chvíli remcání udělala tak, jak jsem jí řekla a já během půl hodiny dodělala večeři, ke které jsme si pustily film a po jeho skončení a umytí nádobí jsme zamířily obě do postelí.

Ráno mě probudí velmi hlasité bouchání na dveře. Otočím se na druhý bok, díky čemuž uvidím svou kamarádku, jak spokojeně oddechuje a tato skutečnost ji nebyla schopna bránit ve spánku. Neochotně, po několikátém opakování bouchání, vylezu z postele a doplahočím se ke dveřím. S pomocí kukátka na dveřích se podívám, kdo stojí za dveřmi a kdo je za tuto činnost odpovědný. I bez toho mi to ale mohlo být jasné. Opatrně otevřu dveře, čímž pustím skupinu pěti kluků dovnitř, kteří se bez jakéhokoliv pozdravu rozprostřou po bytě.

„Taky vás ráda vidím," zamumlám ospale a podívám se na hodiny, visící nad kuchyňskou linkou. „Myslela jsem, že jsme domluvení na desátou," štěknu jejich směrem.

„A i přes to nejsi připravená," zasměje se Niall. „Honem, běžte se obě převléci, nemáme moc času," poručí a začne mě tlačit směrem do ložnice.

„Sam, vstávej," zatřesu se svou kamarádkou. Ta jen něco nesrozumitelného zamumlá a ani to s ní nehne. „Jsou tu kluci," řeknu klidně. To už zabere poněkud lépe a ona tak vyběhne z postele rovnou do obýváku. Nenalíčená, rozcuchaná a v pyžamu s roztomilými štěňátky. Během chviličky začne nadávat, já to ale jen se smíchem poslouchám a pomalu se vydám do koupelny.

Již připravená k odchodu se vydám do obýváku s úmyslem přípravy rychlé snídaně. Když na mě ale zpoza otevřených dveří lednice vykoukne blonďatá hlava a vesele na mě zamává, hodím tuto myšlenku za hlavu. „Omlouvám se za něj," uchechtne se Zayn a stoupne si vedle mě. „Jelikož jsme vás tak přepadli, stavíme se někde cestou pro snídani. Tomu on ale nechce věřit,"

„Aspoň že tak," ušklíbnu se. „Z toho, co po něm zůstalo, asi těžko udělám nějakou poživatelnou snídani,"

Během chvilky se k nám připojí rozespalá Sam, která bez jakéhokoliv pozdravu pokyne rukou ke svým zavazadlům. „Díky," řekne, vyjde ze dveří a rozejde se ze schodů dolů. Všichni se nad tím jen pousmějeme, pobereme naše zavazadla a vydáme se společně dolů. Tam už na nás čeká velký Volkswagen Transporter, kam se všichni bez problému vejdeme a stejně tak i naše zavazadla.

Necelou hodinu strávíme v autě povídáním a jezením. Jak bylo slíbeno, kluci doopravdy zařídili menší zastávku na snídani, kterou jsme si ale z důvodu časového presu museli sníst v autě. Zastavili jsme v mně neznámé kavárně, blízko London Eye, díky čemuž jsem si vzpomněla na tu noc se Zaynem a na nádherný výhled, který mi představil. Bude mi to chybět.

„Tak tady," odmlčí se Niall a ukáže na několik černých autobusů, zaparkovaných vedle sebe. „Teď strávíme několik měsíců," dořekne a rozběhne se k jednomu z nich. 

This Is Us || One Direction ✔Kde žijí příběhy. Začni objevovat