This Is Us || One Direction ✔

n i n e t e e n

Zaynův pohled

Strávil jsem u Jane několik dní a dnešek je prvním dnem, kdy mě kluci dokázali dokopat domů, abych si alespoň dal sprchu a převlékl se. Koncerty naplánované na tyto dny byl zrušeny a budou nahrazeny na konci celého tour. I kdyby se ale zrušení koncertů nepodařilo, prostě a jednoduše bych se jich nezúčastnil, bylo by mi to jedno. Veškerý svůj čas bych strávil s Jane.

Je to přesně osm dní od nehody a Janin stav se nijak nelepší. Bohužel se pomalu ale jistě horší a doktoři jí dávají čím dál tím menší naděje na uzdravení. Já jim ale nevěřím, jelikož vím, jak je Jane silná. Je to bojovnice, která by se nikdy nevzdala, a to už jen kvůli lidem, které miluje a které by tu nechala samotné.

Když mě kluci dovezli domů, odešel jsem do ložnice, kde jsem si sedl na postel a s telefonem v ruce si prohlížel všechna společná videa a fotky, kterých jsme za tu relativně krátkou dobu, co se známe, měli spoustu. To je činnost, kterou jsem za posledních několik dní zopakoval spoustu krát. Myslím si, že bych byl v tuhle chvíli schopný vyjmenovat pořadí veškerých fotek i videí, na kterých se nachází Jane. Po tolika dnech mučení se radostnými vzpomínkami jsem už ani nebyl schopný slz.

„Zayne?" přijde do mé ložnice Michelle. „Měl by sis lehnout. Už si se více než týden pořádně nevyspal," řekne. A jak bych taky mohl? Vím, že se nevyspím pořádně do chvíle, kdy nebudu usínat s Jane po svém boku. „A měl by ses najíst. Kdy si naposledy jedl?" zeptá se.

„Pamatuji si, že jsem měl jablko," zamumlám a dále si prohlížím jednotlivé fotky.

„To bylo čtyři dny zpátky, když jsem ti ho vnutila, Zayne!" křikne a odejde pryč. „Prokaž mi tu laskavost a vypij alespoň tuhle sklenici vody, dobře? Jdu na nákup a jakmile přijdu, uvařím ti něco k jídlu,"

Bylo mi řečeno, že lidské tělo k životu potřebuje dodržovat pitný režim a také přijímat nějaké živiny a vitamíny z potravin. Také jsem slyšel něco na způsob toho, že se musí dýchat a například také spát.

Problémem ale je, že já to tak necítím. Jediné, co potřebuji k životu, je Jane, kterou teď nemůžu mít. I kdyby jen jeden její polibek a bude mi lépe. Budu zase šťastný, jelikož se mnou bude i ona.

Z rozjímání mě vyruší Michelle, nesoucí mi krabici s pizzou. „Řekla jsem si, že pizza bude rychlejší, než kdybych měla něco vařit," řekne a uchechtne se, já jí ale nevěnuji jediný pohled a dál si prohlížím obsah své fotogalerie, i když jsem ho prošel všemi možnými směry snad milionkrát. „Zayne," povzdychne si, vytrhne mi telefon z rukou a chytí mě za ruce. „Věř tomu nebo ne, ale pro nás všechny je to neskutečně těžká situace. Myslíš si ale, že by Jane chtěla, abychom se všichni mučili, stejně jako se mučíš ty?" zeptá se a já se dívám na své ruce, které jsou vždycky oproti těm Janiným tak obrovské. „Myslíš si, že by byla ráda, kdyby věděla, že odmítáš jíst, pít, spát a že se takhle moc ničíš?" položí mi otázku, já ale nejsem schopný odpovědi, stejně jako před tím.

Michelle se rozhodne zvednout, položí krabici s pizzou na zem a rozejde se ke dveřím. „Nebyla by ráda," špitnu a znovu se zadívám na své ruce. Janiny ruce do těch mých pasují tak akorát a já to už nikdy nemusím zažít. Už nikdy nemusím zažít to, jak dobře se cítím v jejím objetí, už nikdy nemusím ucítit její jemné polibky.

Michelle ke mně pomalinku dojde a obejme mě. „Musíš věřit..." zašeptá. „Věřím já a věří i kluci. Tak proč bys tomu neměl věřit ty? Vždyť ty víš snad nejlépe z nás všech, jakou bojovnicí ona je,"

„Já chci věřit," přiznám. „Ale sama si slyšela to, co říkají doktoři. Nedávají jí žádnou šanci a chtějí ji za několik dní odpojit od přístrojů," řeknu, ale v půlce věty se mi zlomí hlas a vytratí se.