This Is Us || One Direction ✔

s i x t y s e v e n

„Jak si to mohla udělat?" šeptne zklamaně a uvolní mě ze svého sevření.

„Zayne já," pokusím se promluvit, ale můj vlastní hlas mě zradí. Cítím se tak bezmocná a zklamaná sama sebou.

„Já myslel, že chceme rodinu," hlesne a po tvářích se mu začnou valit slzy. „Asi jsem se mýlil..."

„Neudělala jsem to," zašeptám a podívám se mu do očí. Jako by najednou zapomněl, jak se vlastně mluví. „Já to neudělala," zopakuji. „Nemohla jsem to udělat..."

„Ale vždyť si jasně napsala,"

„Já vím, co jsem napsala... Ale nemohla jsem," fňuknu. „Když jsem přišla do nemocnice, doktor se mě zeptal, jestli to doopravdy chci. Nezmohla jsem se na jediný slovo Zayne. Prostě jsem odešla," řeknu a Zayn si mě přitáhne do náruče.

Místo toho, abych nastoupila do taxíku, jako jsem plánovala, jsem nasedla do černého Range Rovera. Sedím vzadu na sedadle za řidičem, který je teď Louis. Michelle sedí jako spolujezdec a Zayn vedle mě. Sedím obklopená lidmi, kteří mi vždy věřili, považovali mě za tu rozumnou a zodpovědnou, ale teď. Teď jsem ta, která je zklamala.

Proč jsem o tom vlastně přemýšlela? A když už jsem byla tak pevně rozhodnutá o tom, že to udělám, proč jsem to nakonec neudělala? A kdybych to udělala, změnilo by se tím něco? Zničilo by se tím vše, co jsme tak pracně vybudovali, nebo ne?

Rychle se posadím a se zpocenými vlasy na čele začnu zhluboka dýchat. Ruku položím na své břicho a zjistím, že je vše tak, jak má být. Stále vypouklé, jsem v pořádku. Zdál se mi jen zlý sen, hloupá noční můra.

„Lásko? Jsi v pořádku?" zeptá se Zayn, kterého jsem nejspíše probudila. Začnu vzlykat. Ani si nepamatuji, jak jsem se dostala do postele. Poslední, na co si pamatuji, je to, jak jsme nastoupili do auta. Musela jsem usnout a Zayn mě odnesl do postele.

„Ano..." vykoktám ze sebe. „Jen potřebuji mluvit s Michelle," řeknu a podívám se na hodiny.

„Teď by to asi nebylo vhodné," řekne. „Takhle nad ránem bys za ní neměla chodit,"

„Já vím. Jen říkám, že s ní budu potřebovat mluvit," vysvětlím a znovu si lehnu.

„Už mi řekneš, co se mezi vámi stalo?" šeptne. Mou odpovědí je ale jen zakroucení hlavou.

Přála bych si, aby na Zayna změnila názor. Není to špatný člověk, jen se lekl, nic víc. Vždyť já na tom nejsem o moc lépe, to spíše naopak. I když jsem to nakonec neudělala, chystala jsem se udělat něco příšerného. Něco neodpustitelného.

„Jane?" promluví do ticha.

„Hm?"

„Řekni mi, prosím, co se mezi vámi děje..."

„V každém vztahu občas zaskřípe," povzdechnu si. „A ten sesterský na tom není jinak," vysvětlím jednoduše a Zayn jen přikývne a dál se nevyptává.

„Až skončíme, zavoláme ti, Paule, neboj se," přesvědčím ho s úsměvem na rtech a on s několika dalšími bodyguardy odejde. Zayn mě chytí za ruku a společně se rozejdeme dlouhou chodbou.

Čtyři měsíce zpět jsem se rozhodla, že se nechám o štěstí, které se nachází v mém břiše, připravit. Nestalo se tak a teď jdu stejnou chodbou jako před tím. Teď mě sem ale vede úplně jiný důvod.

„Jsi nervózní?" zeptám se Zayna a chytnu ho za ruku.

„Já?" uchechtne se. „Proč bych měl být?" poškrabe se na zátylku ve znamení toho, že je nervózní. Zasměji se. Pohlédnu na něj se zvednutým obočím a on si povzdychne. „Ani nevíš jak moc," zašeptá. „A navíc, proč si mi neřekla, že je to tu tak děsivý?" vykřikne, když dojdeme do čekárny.

„Není to tu děsivý, Zayne," zasměji se znovu a společně se posadíme. „Člověk si na to zvykne," šťouchnu ho loktem do žeber a on tiše zaskuhrá. Nakonec odtrhne svůj pohled od plakátů na zdích, které tu nějakou dobu studoval a přesune ho na mě.

„Víš, že tě miluju, že ano?" zeptá se mě potichu a já se usměji. Jemně ho políbím na rty.

„A víš ty, jak moc miluju já tebe?" šeptnu mu na rtech.

„Vím," uchechtne se a já ho praštím do ramene.

„Nejsi ty trochu egoista?" zeptám se ho a zároveň se zasměju. On si mě jen pobaveně prohlíží.

„Mám o tebe strach..."

„Proč?" zeptám se trochu vyděšeně.

„No však víš, porod a tak," vysvětlí a já se rozesměju. „Ty obrázky na plakátech vypadají doopravdy děsivě!" brání se, což mě donutí smát se ještě víc.

„Jane Moore?" uslyším své jméno, a tak se zvednu ze židle.

„Ty nejdeš?" založím si ruce na prsou a podívám se na Zayna.

„Už běžím," řekne, zvedne se a společně vejdeme do místnosti, kde nás přivítá milá sestřička. Jamile mi změří sestřička tlak, při čemž vyřešíme i nějaké dokumenty, vstoupíme do ordinace samotné, kde začneme s ultrazvukem.

„Jak jste se rozhodli?" usměje se na nás oba doktorka. „Budete chtít vědět pohlaví miminka ještě před porodem, nebo si to necháte jako takové překvapení?" zeptá se doktorka a já se podívám na Zayna. Ten mě políbí a když se ode mě odtáhne, s úsměvem přikývne na doktorku. Já jsem dokonce i přemýšlela nad tím, že bych chtěla mít překvapení, ale když vidím v Zaynově očích ty jiskřičky nedočkavosti a nadšenosti, změním svůj názor. Podívám se na doktorku a také přikývnu.

„A máte už vybrané jméno?"

„O několika jsme už přemýšleli," přizná Zayn. „U kluka se rozhodujeme mezi Sebastienem a Alexandrem," uculí se Zayn. „S holčičkou by to bylo těžší, tam se nemůžeme shodnout,"

„Slečno Moore, pane Maliku," podívá se na násdoktorka. „Nejspíše vám ulehčím rozhodování, jelikož budete muset rozhodnoutmezi Sebastienem a Alexandrem, který se narodí za několik měsíců,"