This Is Us || One Direction ✔

t h i r t y n i n e

Ulička se zdá být nekonečně dlouhá. Ukrutně mě tlačí boty a nehledě na to, že jsou přenádherné a nestydatě drahé, mám pocit, jako bych se procházela po struhadle.

Liam. Zayn a ostatní svědkové stojí u paty uličky a tváří se bezstarostně a spokojeně. To bude nejspíše zapříčiněno tím, že si nemusí vykračovat bezmála v čele svatebního průvodu na jehlách s deseti centimetrovým podpatkem od Christiana Louboutina a dlouhými šaty, které se zvládají velice šikovně plést pod nohy, čímž znepříjemňují i tak velmi nekomfortní chůzi. Kvůli šatům nejdou ty zatracený boty vůbec vidět! Ani špička.

„Jane? Jsi v pohodě?" má sestra Michelle, ztělesnění dokonalosti, si mě prohlédne. Je úplně klidná, make-up má bez chybičky a nese se jako královna, bez jakéhokoliv klopýtnutí. Každý její krok je jistější než ten předchozí, a jde si jistě za tím, co její srdce žádá. Chození na vysokých jehlových podpatcích mi nikdy nedělalo ani ten sebemenší problém, ale teď se cítím, jako bych na nich stála poprvé. S jistotou mohu říci, že se necítím jako člověk, který ještě před pár dny radil své sestře, jak správně chodit na podpatcích, vypadat při tom dobře a jak si zároveň co nejméně unavit nohy.

„Samozřejmě," šeptnu výmluvně.

Konečně dojdeme na konec uličky, kde Michelle uchopí Liamovu ruku a s jeho pomocí si opatrně stoupne na menší stupínek. Přerovnám jí šaty tak, aby nebyly nikde nijak zohýbané nebo zmuchlané, vezmu od ní její kytici a stoupnu si za ní. Jelikož jdu za svědkyni vlastní sestry, stojím za ní jako první. Za mnou se pak nachází další družičky, v jejichž čele stojí Theresa, která je jediná, kterou znám. Zbylé družičky jsou Michelliny kamarádky, jejichž jméno jsem si nebyla schopná zapamatovat, jelikož jsme byly představené teprve dnes ráno.

Na Liamově straně stojí Zayn, jakožto jeho svědek, což je celkem ironické, vzhledem k dané situaci, a dále Louis, Niall a na posledním místě Harry.

Žasnu nad tím, jak je obřad krátký. Měsíce zásnub a příprav, celý týden loučení se svobodou, hodiny strávené přípravnými večeřemi a pak si Michelle s Liamem řeknou své „ano" ani ne během dvaceti minut. Dokonce i focení trvá déle než samotný obřad, který je na celém dni tím nejdůležitějším.

„Pořád mi nedochází, že jsem vdaná!" šeptne mi Michelle do ucha a radostně si poskočí. Pomalu dojdeme na předem zvolené místo, kde se teď budeme nějakou chvilku společně fotit. Obě dvě se nerady fotíme, a tak doufám, že se všechny fotky povedou. Bylo by velmi nepříjemné, kdyby byly naše fotky tím jediným, co by se na tomhle jinak dokonalém dni nepovedlo. „No tak, Janie. Věřila bys tomu?"

„Samozřejmě," ujistím ji a pevně si ji k sobě přitáhnu, nedbajíc instrukcí fotografky, která jen protočí očima. „Ty a Liam jste prakticky svoji už od prvního dne, co jste se poznali," usměje se na mě.

„To zase nepřeháněj," řekne a fotografka nám dá pokyn k tomu, abychom si vyměnily místa, což také uděláme. „Prostě mi to připadá neskutečný a šílený, chápeš?" přehodí si přes rameno pramen hebkých blonďatých vlasů, které jí neskutečným způsobem závidím. „A přesto je to realita,"

„Připrav se, teď jsme na řadě my se Zaynem a v ohozu družičky budeš pro změnu ty," syknu a odmlčím se. Opatrně si promnu oči a zadívám se znovu na ní. „Omlouvám se. Teď jsem musela znít jako nějaká namyšlená husa,"

„To je v pořádku," usměje se. „Už jste spolu mluvili o svatbě?" zajímá se, zatímco si aranžuje skládanou vlečku. Neměla jsem jí s tím pomoct já?

„Vlastně ne. Jak bychom taky mohli?" uchechtnu se. „Od Paříže jsme spolu neprohodili jediného slova," povzdechnu si. „Ani se nemusíme dát znovu dohromady a já si tu jen naivně namlouvám, že se to mezi námi jednou urovná,"