This Is Us || One Direction ✔

11) Memories

Přistála mi jeho ruka na tváři. Už po několikáté. Modlila jsem se, aby to byly jen facky.

„Prosím přestaň!" prosila jsem ho, ale on nepřestával. Pořád mě mlátil. Tohle už nemůžu nadále trpět! Musím s tím něco udělat. Jenže... co proti němu zmůžu..?!

„Tati prosím!" mé slzy přetekly. „Tatínku přestaň..." zašeptala jsem a on se napřahoval aby mi vrazil facku jenže... jsem se probudila.

S vlasy přilepenými na čele jsem si sedla, opřela se a z hluboka dýchala. Přitáhla jsem si kolena k tělu a položila si na ně bradu. "Nebudu brečet... Nebudu brečet... Nebudu!" opakovala jsem si stále dokola, jenže - stejně jako v tom snu - mé slzy přetekly a valily se z mých očí dolů po tvářích až nakonec dopadaly na mou odhalenou pokožku rukou, které jsem měla obmotané kolem kolen.

„Jane?" zašeptal někdo a já se s cuknutím otočila. „Jsi v pořádku?" přisedl si ke mě na postel.

„Jo jen-" blbej sen chtěla jsem říct ale on mě přerušil.

„Jane?!" varoval mě.

„Jen blbej sen Zaynee." povzdechla jsem si když jsem uviděla jeho oči. Jemu nedokážu lhát. „Jen blbej sen který mi bohužel připomínal minulost." dodala jsem.

„Chceš o tom mluvit?" zeptal se mě.

„J-já nevím." zašeptala jsem.

„Pojď." zvedl se, podal mi ruku a zvedl mě z postele. Následovala jsem ho ven z autobusu. Věděla jsem, že mu můžu věřit.

Vyšli jsme z autobusu a Zayn začal po nějakém jakoby žebříku lézt nahoru. Na autobus. Když byl nahoře, otočil se na mě se slovy; „No tak... Pojď." Něco mi říkalo "Nelez tam! Něco se stane!" jenže já tenhle hlásek neuposlechla a vylezla nahoru.

Zayn si sedl na "konec" autobusu tak, že nohy mu vyseli ve vzduchu. Napodobila jsem ho.

„Tak co se stalo?" otočil se a zeptal se mě rozhodně.

„J-já... nechce se mi o tom mluvit." odpověděla jsem vyhýbavě a doufala, že se mě nebude vyptávat. Jenže... to by nebyl Zayn kdyby se nevyptával, že?

„Minule se ti ulevilo vid?" zeptal se mě a já přikývla.

„Jo... ulevilo se mi tak, až jsem ztratila vědomí..." odfrkla jsem.

„To nemyslím... teda svým způsobem ano ale..." povzdechl si. „Neříkej že se ti neulevilo a navíc... co se stalo?"

„Co, co se stalo?" nechápala jsem.

„Proč jsi omdlela."

„T-to neřeš..."

„Proč. Jsi. Omdlela?" zopakoval a zdůraznil při tom každé slovo.

„Já mám takovou poruchu vnímání... Když jsem hodně vystresovaná nebo něco takovýho... bum a ztratim vědomí."

„Promiň ale to mi přijde jako kravina."

„Jo já vím... nejdřív jsem si myslela že si ze mě dělá doktor srandu ale... je to tak." povzdechnu jsi.

„Má to tak debilní název že si ho ani nepamatuju a vlastně tam záleží na víc věcech ale stručně řečeno to je jedna z poruch vnímání a... no jak jsem ti už řekla." posmutněla jsem.

„Dobře... takže to by jsme měli a teď... co se ti stalo?" zeptal se. „Tam dole." dodal.

„Já... no, zdálo se mi o... jak to říct? Zdálo se mi něco, co se už dávno ve skutečnosti stalo. Něco... něco ne moc příjemnýho. To naopak. Něco, na co bych nejradši zapomněla." pronesla jsem sklesle. Tenhle den se tak vydařil a musí se mi takhle zkazit... Ale jak moje mamka říká: Všechno špatné je pro něco dobré.

„Pojď sem..." zašeptá Zayn a přitáhne si mě k sobě. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a vdechovala tu krásnou vůni. Zadívala jsem se na měsíc - který byl dneska obzvlášť obrovský - a na hvězdy. Ty v Londýně neuvidim. Na to je tam až moc světla od pouličních lamp a podobně.

„Zayne?" odvážila jsem se po určité době.

„Hmm." zamumlal a nepřestával mě hladit po vlasech.

„Proč já?"

„Jak to myslíš?"

„Tak jak říkám... Proč já? Proč si pozval na rande mě a ne někoho jinýho?" za tuhle otázku bych si nejradši vrazila, jenže to neudělám a tak místo toho dodám; „Na světě jsou miliony holek který by toužili něco takovýho zažít a-"

„Možná že jo, ale já jsem tohle chtěl zažít jen s jednou dívkou." řekne a já se na něj nechápavě podívám. „S tebou." políbí mě na nos a já si přitáhnu jeho rty k těm svým, abych ho mohla políbit.

Moc se omlouvám že to tak trvalo a že je krátká, ale to vám snad vynahradim příští kapitolkou. ^.^ Hope you like it