This Is Us || One Direction ✔

t h i r t e e n

Z Bradfordu jsme se se Zaynem vrátili až pozdě večer, což znamenalo, že budou všichni spát.

Ráno vstanu mnohem dříve, než mi má začít zvonit první budík. Rozhodnu se dát si něco malé k jídlu, ale když se tam vydám, spatřím Harryho jen v boxerkách, vystavujíc své břišní svaly na odiv, s krabicí cereálií v rukou.

„Dobré ráno," usměji se a vytrhnu mu cereálie z rukou, nasypu si trochu do mističky a zaliju to mlékem. „Co je v plánu na dnešek?" zeptám se a lžičkou si naberu první sousto své skromné snídaně.

„Slyšel jsem o tom, že je tu někde nějaká pouť," škubne rameny. „Niall by tam rád zašel,"

„To si piš, že bych tam chtěl jít," ozve se za mnou, načež mě obejmou ruce modrookého blonďáčka. „Ty snad nemáš ráda horské dráhy?" zeptá se dotčeně, čemuž se jen zasměju.

„Samozřejmě že mám, ty mám nejradši," ušklíbnu se a pokračuji v jezení.

Niall se rozhodl všechny vzbudit a oznámit jim plán dnešního dne.

„Za hodinu vyrážíme," proběhne okolo všech Niall a vyběhne ven z tour busu, čemuž se všichni, včetně mě, zasmějí.

Sam se nakonec rozhodla, že nepojede. Nikdy na zábavu typu poutí nebyla a vyhýbala se jim velkým obloukem. Proto se usadila před televizi a užívala si klidu a především ticha, kterého se nám jen tak nedostane.

Jelikož nás čekala asi dvouhodinová jízda, usadili jsme se do auta a vyjeli jsme na cestu. Řidičem transporteru se samozřejmě stal Louis, spolujezdcem Liam, já a Zayn jsme si sedli za ně a za námi seděli Harry a Niall, společně s mně neznámým piknikovým košem.

Kluci vedou relativně tichou konverzaci, tak, aby nerušili Louise, který je soustředěný na cestu. Já se konverzace nijak neúčastním a jelikož jsem za poslední noc nenaspala tolik, kolik bych chtěla, rozhodla jsem se alespoň polovinu cesty prospat. Opřu se tedy o okénko auta a sleduji ubíhající krajinu. Po chvíli se mi ale zavřou víčka a pohltí mě tma.

„Zlato, probuď se," šeptne někdo a pohladí mě po tváři. S úsměvem na rtech pomalu otevřu oči, když ale spatřím Zayna, rychle se posadím a rozhlídnu se, kdo mohl jeho způsob buzení zaslechnout. „Neboj, jsme tu sami," uchechtne se.

„To je dobře," vydechnu a prohrábnu si vlasy prsty ruky. „Už jsme tu?"

„Už nějakou chvíli, ale počkej," odmlčí se. „Co přesně si myslela tím, že je to dobře?"

„Ty snad chceš dát všem vědět, že jsme spolu?" zeptám se pochybovačně, načež jen přikývne. „Nechceš si být jistý, že to bude fungovat a všechno půjde tak, jak má?"

„Ale já si jistý jsem," zakroutí hlavou a pomalu vystoupí z auta. Po chvíli také vystoupím a společně se se všemi vydáme za dobrodružstvím, které na nás číhá.

Za celý den projdeme spoustu atrakcí, včetně různých horských drah, věží s volným pádem a mnoho dalších, kde je příval adrenalinu zajištěn. Asi nejvíce jsme se všichni dohromady vyblbli na autodromu, kde jsme bourali jeden do druhého. Majitelům atrakce se to samozřejmě nelíbilo, takže nás hnali ven. I přes to jsme se ale několikrát vrátili a než by nás poznali, byli jsme v sobě.

Jedinou atrakcí, na kterou mě nikdo nedostal, bylo ruské kolo, takže jsem zůstala na zemi a natáčela kluky, jak dělají nejrůznější blbosti. Ironické je, že strach z výšek mě nijak neomezuje v užívání si horských drah a podobně, ale hloupé ruské kolo prostě a jednoduše nezvládnu. Řekla bych, že je to příliš nestabilní a pomalé.

Ke konci dne, kdy jsme se měli vydat zpět k autu, jsme se rozhodli skočit si pro jednu poslední pouťovou sladkost, takže jsme všichni skončili s kyblíkem cukrové vaty, kterou jsme pomalu uždibovali.

Natáhnu se po Zaynově ruce a když ho chytím, zastavím ho. „Mohl bys pro mě něco udělat?" zeptám se, načež jen zmateně přikývne. „Já vím, že já byla ten, kdo měl ty, dejme tomu, pochybnosti o prozrazení našeho vztahu, ale," kousnu se do rtu a zadívám se mu do očí.

„Ale?"

„Ale právě teď potřebuji, abys mě políbil a je mi jedno, jestli nás někdo uvidí," řeknu. Zayn se ke mně ihned nahne, jednou rukou si mě za pas přitáhne a spojí naše rty.

„A můžu ti teď říct něco na oplátku já?" špitne, pohled upřený do mých očí, držící mě za pas. „Miluji tě," šeptne mi na rtech, odtáhne se a odběhne k ostatním. Netlačí na mě, a to zvláště po tom, co jsem ztropila za scénu v autě. Já ovšem vím, co k němu cítím, a to i přes velký strach z toho, že by mě nemusela přijmout nejen veřejnost, ale i kluci sami. Být pouhou choreografkou a zároveň kamarádkou je něco jiného než se stát přítelkyní jednoho z nich.