This Is Us || One Direction ✔

43) Night changes

„Zrovna teď nemůžu. Zavolejte později nebo zanechte vzkaz." ozve se v záznamníku.

„Ahoj mami, tady Jane. Já jenom že... Nechápu co jsem ti udělala tak strašnýho, že mě ignoruješ. Už nějaký ten měsíc to bude, co jsme spolu neprohodily ani slovo. Prosím, ozvi se mi. Mám o tebe strach. Stýská se mi." ucítím něčí ruku na svém rameni. Nemusím se ani ohlédnout a vím, že je to Zayn.

„Co když se jí něco stalo?" fňuknu a Zayn si mě k sobě přitáhne.

„Nestalo, neboj." začne mě hladit po vlasech a já začnu vzlykat.

„Ale," vzlyknu. „Co když jo? Co potom?" odmlčím se. „Jak bych s tím dokázala žít?"

„Takhle o tom nesmíš přemýšlet!"

„Ale přiznej, že tu ta možnost je. Že ta možnost existuje..."

++++

Otevřu oči a zjistím, že jsem mu usnula v náruči. Zayn si zatím nevšimnul že jsem se probudila, a tak si dál něco dělá na telefonu. Zrovna prohlíží naše společné fotky a usmívá se při tom od ucha k uchu. Po chvilí co se na něj dívám, promluví.

„Proč na mě tak koukáš?"

„Jak?"

„No... Takhle..."

„Jak takhle?" trošku ho potrápím.

„Prostě takhle! Jako teď..."

„A jak se teď tvářím?"

„Jane... Nehraj si se mnou!" mírně zavrčí.

„Já? A hrát si s tebou? Nikdy..." řeknu vážně a snažím se nesmát.

„Nikdy?" zeptá se s nadzvednutým obočím.

„Nikdy." potvrdím. Sednu si na něj obkročmo a sehnu se k němu. Dívám se mu do očí a zkouším, kdo dýl vydrží nepolíbit toho druhého. Můj pohled přeskakuje z jeho úst do jeho nádherných očí.

Svou ruku přesune přes moje stehno, zadeček a záda na můj krk. Přitáhne si mě k sobě a políbí mě. Mírně pohnu pánví a on mi zavzdychá do úst, což mě donutí usmát se.

„Zlobíš..." zašeptá mi na rtech a rukou zajede pod mé tričko.

„Já a zlobit?" zeptám se ho a jakmile přikývnu, znovu pohnu pánví a on zase vzdychne. „To by mě tedy zajímalo jak..." řeknu nevinně.

++++

„Nějaká vytlemená ne?" zeptá se mě Terezz jakmile přijdu dolů do kuchyně.

„To bych se měla ptát já tebe..." přisednu si k ní.

„Jo? Tak to teda nechápu proč."

„Vyřešili jste to spolu?"

„Pokud myslíš to, co udělal..." odmlčí se. Zakroutí hlavou jako by chtěla odehnat své vlastní myšlenky. „S ním to nemá nic společnýho..." usměje se na mě. Přes její úsměv ale vidím, že ji to stále trápí...

„Dobře, tak..." snažím se vymyslet jiné téma. „Už máš zbaleno na hory?"

„Mam, ty?"

„Právě že ne... Tak..."

„Jasně že ti pomůžu sbalit." mrkne na mě a já se na ni vděčně usměju.

Rozejdeme se po schodech, směr můj pokoj.

„Jak je to vlastně mezi tebou a..." začnena a taky by pokračovala, ale já jí přikryju rukou pusu, aby nemohla dál mluvit. Začnu se zběsile rozhlížet kolem sebe.

„Nijak." syknu na ni nepříjemně. „Promiň. Já jen... Nechci, aby to někdo věděl. Prozatím." vysvětlím, jakmile vejdeme do pokoje a zavřeme za sebou dveře.

„To nevadí... Já to chápu, nemusíš se omlouvat."

„Zpatky k tématu, proč si byla dole tak... Prostě jako sluníčko." ušklíbnu se.

„Musim ti to říct?" zeptá se beznadějně. Přikývnu.

Terezz se zhluboka nadechne a nakonec vydechne. „Někoho jsem potkala."