This Is Us || One Direction ✔

e i g h t e e n

Zaynův pohled

„Jane mi už dávno měla dát vědět, že dorazila," řeknu a nepřestanu nervózně přecházet z místa na místo v obývacím pokoji našeho společného hotelového apartmá. Kluci sedí na pohovce a samozřejmě tu nechybí Michelle a Samantha. „Cesta jí měla zabrat maximálně dvacet minut," dodám.

„Víš, jak to tu chodí," řekne Niall. „Může být velký provoz a z dvaceti minutové cesty se rázem stane cesta na celou hodinu,"

„Ale to by mi napsala zprávu," podotknu.

„Třeba je jen zaneprázdněná řešením té..." odmlčí se Liam. „Té věci s matkou," pokusí se mě uklidnit, ale já vím, že Jane taková není. Pokaždé, když někam jela bez nás, jsme všichni do jednoho obdrželi zprávu o tom, že v pořádku dorazila a podobně. Prostě se jí to nepodobá a nevěřím tomu, že by ji to po třech týdnech rozrušilo natolik, aby o sobě nedala vědět.

„Liam má pravdu," ozve se Michelle, která sedí v koutě pohovky, takže ji z větší části překrývá Liam. Když zjistila, že Jane pojede za matkou, zalezla si k Liamovi a do doby, než odjela, nechtěla vylézt. „Vsadím se, že se jí to právě teď snaží matka vysvětlit a jakmile tak udělá, zavalí ji tunou omluv,"

„Kašlu na to, jdu jí zavolat," řeknu a začnu hledat její kontakt. Když ho najdu, vytočím její číslo, ale neúspěšně, jelikož je nedostupná. Rozhodnu se zavolat její matce, ale ta je také nedostupná. „Co se to ksakru děje?" šeptnu, když vytočím Janino číslo poněkolikáté. „Jedu za nimi," dojdu si vzít bundu, klíčky od auta a otevřu dveře. Nakonec se ale zarazím. „Já neumím řídit,"

„Já tě odvezu," uchechtne se Louis. „Jsi si ale jistý?"

„Určitě se nic neděje a ty mezi ně bezdůvodně vběhneš," řekne Michelle. „Potřebují chvilku pro sebe,"

„Jakmile se ujistím, že je všechno v pořádku, vrátíme se," přikývnu a rozejdu se z apartmá ven, s Louisem v závěsu.

Sedneme si do auta a vydáme se na cestu. Rozhlížím se po okolí a při tom nervózně poklepávám nohou. „Zayne, klid," zamumlá Louis a zastaví na křižovatce, jelikož padne červená. Máme za sebou více než polovinu cesty. Zbývá nám projet jednu velkou křižovatku, několikrát odbočit a budeme na místě. Louis se rozjede, ale zjistíme, že je celá křižovatka, a to ze všech směrů, uzavřená. Musíme zastavit a počkat, než budeme moc projet jediným volným pruhem, vedoucím z protisměru. „Neslyšel si o tom, že by se tu něco stalo?" zeptá se Louis a pomalu se rozjede.

Vezmu do rukou telefon a vyskočí na mě několik článků o nehodě, která se stala přibližně před dvaceti minutami.

Srážku taxi s kamiónem, přežila jen mladá dívka, která momentálně bojuje o svůj život v nemocnici.

„Jeď ihned do nemocnice!" zavelím a pustím se do čtení zbytku článku.

Okolo jedné hodiny odpolední se střetlo auto taxi s kamiónem, převážejícím dřevo. Řidič kamiónu zraněním podlehl na místě, stejně tak řidič taxi. Dívka, nacházející se v taxi, je těžce zraněna a byla převezena do nemocnice, kde momentálně bojuje o svůj život. Nikdo jiný nebyl při nehodě zraněn.

„Bože," šeptnu a začnu hledat další článek, když v tom mě přeruší zazvonění telefonu. „Jane?!" vyhrknu ihned, jakmile přijmu hovor, aniž bych se podíval, kdo mi vlastně volá.

„Zayne," fňukne mi do telefonu Janina matka. „Jsem v nemocnici, Jane měla autonehodu,"

„Hned tam jedeme," řeknu a jakmile mi oznámí v jaké nemocnici se nachází, rozjedeme se tam. Naštěstí jsme jeli správným směrem, takže se nikde nemusíme otáčet ani nic podobného.

Během necelých deseti minut dorazíme, zastavíme před nemocnicí, a aniž bych nechal Louise zaparkovat, vyběhnu z auta a rozeběhnu se k prvnímu místu, kde mi, doufám, poskytnou informace, které potřebuji.

„Jane Moore, kde je?"

„A vy jste kdo?" zeptá se nepříjemně sestřička, aniž by mi věnovala jediný pohled.

„Její přítel," odseknu. Zvedne ke mně svůj pohled a zbledne. Po několika vteřinách zírání ze sebe vykoktá číslo pokoje a já se rozeběhnu po schodech do třetího patra.

Jdu po dlouhé chodbě a hledám daný pokoj. Po chvíli bloudění ho najdu a najdu zde i Janinu matku, ubrečenou, neschopnou posadit se. Jakmile si mě všimne, přiřítí se ke mně a obejme mě.

„Kde je?" špitnu.

„Právě ji odvezli na sál, znovu," odpoví mi mezi vzlyky. Když se po chvíli uklidní a přestane vzlykat, vyčerpaně se usadí na židli a já začnu nervózně přecházet sem a tam. „Víte vůbec něco?" zeptám se Janiny matky, která jen zavrtí hlavou.

„Není nikdo, kdo by mi dokázal poskytnout jakoukoliv informaci," vzlykne a nechá se obejmout Louisem, který se k nám přidal.

„Volal jsem ostatním, jsou na cestě," šeptne Louis směrem ke mně a já jen děkovně přikývnu. V tuhle chvíli bych si ani nevzpomněl, že bych měl informovat naše přátele. Na Jane jim také moc záleží a měli by tu být.

Asi po půl hodině sezení v chladné chodbě na ještě chladnějších lavicích se zvednu, přejdu k protější zdi a díky veškerému nashromážděnému vzteku a zoufalství praštím do zdi.

„Toho byste nás mohl ušetřit, pane," řekne za mnou někdo nepříjemně. Jakmile se otočím, zjistím, že se jedná o doktora, který právě vyšel z operačního sálu.

„Jak je Jane, doktore?" vyhrknu a přiběhnu k němu.

„A vy jste?" přeměří si mě pohledem. „Dal bych ruku do ohně za to, že jsem vás už někde viděl,"

„Zayn Malik, Janin přítel," odpovím, celkem už nevrle. „Všichni tady jsme její rodina,"

„Vaše přítelkyně utrpěla mnohočetná zranění, včetně fraktury levé ruky a například vnitřního krvácení, které jsme včas zjistili a zastavili," vysvětlí a mně se nahrnou slzy do očí. „Momentálně se vaše přítelkyně nachází v kómatu a bylo by zázrakem, kdyby se z něho probrala. Pokud se tak ale stane, je velká pravděpodobnost, že přejde do vegetativního stavu,"

„Bože," vydechnu. „Co to tedy přesněji znamená? A kdy ji budeme moci vidět?"

„O stavu vaší přítelkyně se můžeme bavit až ve chvíli, kdy bude její stav stabilizovaný. Teď se to může každou chvílí změnit," odmlčí se. „Slečna Moore byla před chvílí převezena zpět na pokoj, jeden z vás ji bude moci na chvíli navštívit," odpoví a my jen přikývneme, načež doktor odejde.

„Půjdeš tam ty, Zayne," šeptne Janina matka. „Já ji takhle nezvládnu vidět, rozhodně ne teď," fňukne a na novo se rozbrečí, choulící se do Louisovo náruče.

Když mě k Jane konečně pustí, nechci uvěřit, že je to ona. Je bledá jako stěna a její vždy plné a hebké rty se změnily k nepoznání. Hlavu má obvázanou obvazem, levou ruku má v sádře a vede od ní spousta různých hadiček, patřících k přístrojům, které okolo nás pípají, čímž dávají vědět o činnosti Janina srdce a mozku.