This Is Us || One Direction ✔

s i x t y

„Ellie! Zlatíčko, no tak vylez!" křiknu už po několikáté a při procházení každého zákoutí co jen v domě může být se koukám kolem sebe.

„Našla si jí?" zeptá se Michelle sedící na pohovce, jakmile přijdu do obývacího pokoje.

„Ne," povzdychnu si a na chvíli si přisednu k ní.

„Mohla bych ti pomoci," nabídne. „Jestli chceš..."

„Ne, díky," mrknu na ní. „Svého vlastního psa bych měla být schopna najít sama,"

„A to je přesně ten důvod, proč ji hledáš už několik hodin," uchechtne se, ale ihned zvážní. „Opravdu ti můžu pomoct," zkusí znovu a pomalu se začne zvedat z pohovky.

„Ne, ne, a ještě jednou ne," zakroutím hlavou a opatrně ji zatlačím zpátky do pohovky, kam si nakonec se smíchem sedne. „Ty si půjdeš hezky lehnout a odpočívat," usměji se na ní.

„Jane," protočí očima. „Víš, že jsem těhotná a ne nemocná, že?"

„No právě," řeknu a otočím se k ní zády. Vyběhnu po schodech nahoru do patra a po pár dalších krocích se ocitnu v ložnici Michelle a Liama. Na ustlané posteli je pohozených několik malých polštářků, a především složená deka pro kterou se rozejdu a vezmu ji do rukou. Pomalu opustím ložnici a vydám se po schodech dolů, zastavím se ale a usměji se. Pohled mi padne na mou sestru, která přesně tak, jak jsem tušila, usnula na pohovce. Znovu se rozejdu a přehodím přes ní deku. Trošku se zavrtí, ale nakonec spokojeně pokračuje ve spaní. Poslední dobou je velmi unavená a nedokážu si představit, jak na tom bude za několik měsíců, když sebou na každém kroku bude tahat obrovské břicho.

Začne mi zvonit telefon, který stisknutím tlačítka ztiším a rozeběhnu se do kuchyně, kde hovor konečně přijmu. „Ahoj," zašeptám. Z druhé strany uslyším smích.

„Proč šeptáš?"

„Ségra usnula," vysvětlím a pomalu se rozejdu do naší ložnice.

„Tak to potom ano," znovu se zasměje. „Děje se něco? Zníš nějak zvláštně,"

„Ano, děje," povzdechnu si a sednu si na naši postel.

„Co se stalo?" zeptá se vyděšeně a z pozadí telefonu uslyším hlasy, nejspíš ostatních kluků.

„Nemůžu najít Ellie," fňuknu. „Mám strašný strach, jestli třeba někam neutekla nebo něco,"

„To je přesně ten důvod proč ti volám," zasměje se a já se zamračím. Nám se ztratí pes a on se směje?

„Co tím myslíš?" nechápu.

„Ta malá mrška vlezla ke mně do kufru," vysvětlí se smíchem. „Nechápu sice jak a taky proč to tomu, kdo mi odnášel kufry nebylo podezřelý, ale je to tak. Zrovna si hraje s Lux,"

„To ale nedává smysl," zakroutím hlavou.

„Problém je ale ten, že jsme na letišti a za chvíli letíme," povzdechne si. „Což znamená, že jí nemáme, jak dopravit domů,"

„A taky to znamená to, že už budeš muset končit, viď?" zeptám se smutně.

„A to, že budeš několik měsíců bez psa ti nevadí?" uchechtne se.

„Samozřejmě, že vadí," odmlčí se. „Ale to, že tu nejsi a nebudeš ty, mi vadí mnohem víc..."

Od odjezdu kluků to jsou již čtyři měsíce a jejich návrat je v nedohlednu. Spolu s tím tu je i minimální kontakt s kluky a také čím dál tím větší nervozita ze strany mojí a především Michelliny, jelikož se termín jejího porodu blíží.