This Is Us || One Direction ✔

f o r t y

Uběhlo celých deset dní ode dne, kdy se má sestra vdala a stala se paní Payne. Také to bylo deset dní ode, co jsem něco málo slyšela od Zayna, co jsem ho naposledy viděla a také co jsem na něj jenom pomyslela.

Dnes by se také měla vrátit Michelle s Liamem z líbánek, které strávili z části na Havaji a z části na Bali. S výběrem destinací jsem Liamovi pomáhala já a věděla jsem, že se Michelle překvapení v této podobě bude velmi líbit. O tom mě i přesvědčily její nadšené telefonáty plné vyprávění o tom, co vše jednotlivé dny společně zažili.

„Dobré ráno kluci..." špitnu ospale, když sejdu schody a dojdu do obýváku. Nikdo ale nijak nereaguje a mlčky se sklání okolo Harryho, držícího svůj telefon. Vedou mezi sebou velmi tichou konverzaci, kterou není nijak možné odposlechnout. „Co to tady vyvádíte?" lusknu před Harryho očima, čímž upoutám jejich pozornost.

„No, víš..." začte Harry koktat a nervózně se ošije. Rozhlédne se okolo po ostatních, ale ti jen skloní hlavu a zadívají se na zem.

„Co se děje?" zvážním a podívám se po všech, nacházejících se momentálně v místnosti. „Řekne mi už někdo, co se tady děje?" křiknu, ale nikdo nijak nereaguje. Jen Harry natáhne svou ruku mým směrem, čímž mi podá telefon s otevřenou webovou stránkou.

Let číslo 233 na lince z Bali přes Dubaj zakončený v Londýně havaroval. Při přeletu nad Arabským mořem byly zaznamenány a ohlášeny silné turbulence. Podle našich informací se chvíli po nahlášení těchto problémů řídící věži letadlo zřítilo a nachází se někde v Arabském moři. V letadle se měli nacházet i novomanželé Liam a Michelle Paynovi, vracející se ze svých líbánek. Cestující jsou označeni za pohřešované, jelikož se zatím nedostalo oficiálního prohlášení a škodách, zraněních a úmrtích...

Dál už nejsem schopna číst, jen odhodím Harryho telefon na pohovku, na které sedí, a rozběhnu se po schodech nahoru do své ložnice. To nemůže být pravda.

Sednu si na postel do tureckého sedu, zapnu si notebook a přes slzy, valící se z mých očí, se snažím najít informace daného letu. Z ničeho nic mi začne zvonit telefon, který ale ignoruji a pokračuji ve zběsilém ťukání do klávesnice. Telefon stále zvoní, ale po chvíli se přepne do schránky hlasových zpráv.

„Ahoj Jenny, jenom jsem ti chtěla říct, že přiletíme pozdě. Liam samozřejmě zdržoval a nestihli jsme letadlo," uslyším a ihned se rozběhnu k telefonu, ležícímu na stole. Když ale seskočím z postele na zem, podvrkne se mi noha a se zaklením se rozvalím po podlaze. S tupou bolestí, rozprostírající se v mém kotníku, se snažím dokulhat ke stolu a jakmile se mi tak podaří, zvednu hovor. „Jsi v pořádku?" vyhrknu ihned, čímž svou sestru značně vyvedu z míry.

„Samozřejmě, že jsem. Proč bych neměla?"

„No, já nevím. Proč jste nestihli letadlo?" vykoktám ze sebe a posadím se na židli, abych alespoň trochu ulevila své noze.

„Jelikož Liam zdržoval a chtěl ráno ještě něco stihnout," uchechtne se. „Jako by mu to za celé líbánky nestačilo... Takže jsme se nestihli včas odhlásit z hotelu a odjet z hotelu na letiště samozřejmě taky ne," povzdechne si. Nakonec mi ještě oznámí, v kolik letí a také v kolik by měli dorazit do Londýna. „A nemusíte si dělat starosti s tím, abyste nás vyzvedli. Liam právě volá s Paulem a toho zaúkoluje," zasměje se. Jak jsem ráda, že její smích můžu slyšet. Nedokážu si představit, že bych už nikdy neměla možnost poslechnout si její hlas nebo smích.

Po ukončení rozhovoru se svou sestru se na nějakou chvíli natáhnu na postel a jen tak koukám na postel. Mou hlavou se honí tolik různých myšlenek, ale ani nad jednou se nedokážu alespoň na malou chvíli pozastavit. Stále si nechci přiznat, co se mohlo stát, kdyby nebylo Liama a jeho neutuchající touhy.