Property of Psycho [Jerome Valeska]

Smrtelné tajemství

Otevřela jsem oči a podívala se před sebe. Kromě skříně jsem nic zvláštního neviděla, tedy dokud jsem svým pohledem nesjela k podlaze, po které bylo rozházeno oblečení. Potom jsem pohledem sjela ke svému tělu, které bylo obejmuto svalnatou rukou.
Ve chvíli, kdy jsem uciltila horký dech na svém krku se mi všechno živě vybavilo. Usmála jsem se a oddělala Jeromovu ruku ze svého těla abych mohla vstát. Už jsem byla skoro pryč, když mě jedna silná ruka stáhla zpátky do vyhřáté postele. Krátce jsem se zasmála a otočila směrem k Jeromovi. Vypadal šťastně. Jeho tvář byla stočena do úsměvu jako vždy, ale jeho oči zářili jako nikdy. "Dobré ráno." Popřál mi Jerome a já mu hned na to odvětila to samé. "Asi za půl hodiny mám být v centru. Potřebuji něco vyřídit a pro tvoji smůlu musíš jít se mnou." Řekl Jerome a políbil mě na čelo. "Smůlu jsem s tebou dlouho neměla tak proč ne." Řekla jsem a cvrnkla ho do nosu nad čímž se pousmál a následně vstal z postele.
Udělala jsem to samé a přešla ke skříni, kde jsem si vybrala oblečení a následně si ho oblékla. Po dokončení ranní hygieny a pár úpravách mého vzhledu jsem byla stejně jako Jerome připravena odejít. Ještě jsem si oblékla černou koženou bundu aby mi v ranních teplotách nebyla zima a společně jsem vyšli do ranních ulic Gothamu.

"Jerome, kam to vlastně jdeme?" Zeptala jsem se po chvilce, co jsme procházeli snad ty nejpodivnější uličky v centru. "Tam." Ukázal Jerome na budovu větších rozměrů. Jen jsem přikývla a dál se nevyptávala.
Jen co jsme došli k oné budově si mě Jerome přitáhnul k sobě a pošeptal. "Drž se u mě. Tohle není zrovna podnik pro dámy."
"A přesto jsi mě sem vzal." Odpověděla jsem mu a přidrzle se usmála. Jerome to nějak nekomentoval a se mnou za zády vešel dovnitř.
Přivítali nás dva chlápci ozbrojeni revolverem a kdo ví čím dalším. Jen co si prohlédli Jeroma nám rukou naznačili cestu a dál se o nás nestarali. Následovala jsem Jeroma jako jeho ocásek a mezitím se trochu zmateně rozhlížela kolem. Všude byly v řadách postaveny regály asi třikrát vyšší než já a byly naplněny různými zbraněmi od revolverů až po raketomety.
Snad na každém rohu stál nějáky chlap oblečen v černé barvě s kameným výrazem a vybaven minimálně jedním revolverem. Byla jsem si na sto procent jistá, že tenhle sklad, nebo co to má být legální určitě není. "Co tady potřebuješ?
Zbraní máš dost, ne?" Zeptala jsem se rozpačitě. "Tady vůbec nejde o zbraně." Odpověděl Jerome a oba jsme se zastavili před velkými, zavřenými dveřmi. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. Nervózně jsem se podívala na Jeroma, který o proti mě vypadal až ledově klidně. Svůj pohled jsem přesunula zpátky na dveře, které v tu chvíli otevřel zelenooký brunet. "Jerome, Mayo, jsem moc rád, že jste tu." Usmál se brunet a gestem nás pozval dál. Jerome jeho gesto uposlechl zatím co já nedůvěřivě stála na místě. Jerome si mého podezíravého obličeje zdřejmě všiml a proto mě chytnul za ruku a donutil jít s ním.
Po kratším zvažování jsem se posadila na židli, jak mě brunet požádal. Jerome si sednul na židli vedle mě zatím co záhadný zelenooký muž kolem pětadvaceti si sednul na proti nám za pracovní stůl. "Jsem to, ale nezdvořák." Plácl se do čela. "Já jsem Christian." Představil se nyní již mi známy brunet. Za normálních okolností bych se taky představila, ale jelikož mě už Christian oslovil tak mi to přišlo zbytečné.
"Teď k věci...." Řekl Christian a zaštrachal v šuplíku u svého stolu. "Tady máš všechno, co budeš potřebovat." Řekl a položil před Jeroma složku, která byla už od pohledu přeplněná.
"Dík. Vážně mi bude stačit tohle?" Zeptal se překvapeně Jerome. "Pokud s tím budeš umět vynaložit." Pokrčil rameny Christian.
"Vynaložit s čím? O čem to mluvíte?" Zeptala jsem se zmateně. "To ti-" Jerome nedořekl větu, protože ho zdřejmě zarazil zvuk podobný výstřelům ozývající se z vedlejší místnosti.
Znepokojeně jsem se na něj podívala a doufala, že se nic neděje, ale podle jeho stejně znepokojeného výrazu jsem tomu přestávala věřit. "Myslím, že je čas odejít." Oznámil a se složkou v ruce vstal ze židle. Christan a já jsme udělali to samé a hned po krátkém rozloučení jsme s Jeromem opustili onu místnost.
Hned co se za námi zavřeli dveře jsem začala litovat toho, že jsme tam nezůstali a nepočkali než střelba ustane. Kulky z revolverů lítaly a krvavá těla padala k zemi. Nebylo to zrovna potěšení pro oči. Možna jen pro ty Jeromovi.
Najednou mě Jerome zatáhl za jeden z vysokých regálu a odjistil revolver, který měl celou dobu uložený ve své kapse.
"To se odtud hodláš prostřílet?" Zeptala jsem se rozpačitě. "To nech na mě." Odpověděl s nezájmem a dál se věnoval svému.
Nějak jsem na to nereagovala a místo toho
Nakoukla do uličky mezi regály. Jakmile jsem v dálce zahlédla velmi známou tvář mé tělo ztuhlo a odmítalo se pohnout. Naše pohledy se setkaly a já věděla, že je zle. Zatahala jsem Jeroma za ruku jako malé dítě a upřela na něj svůj vážný pohled. "Jerome, tohle nejsou jen nějací ozbrojení lidé." Odmlčela jsem se.
"Tohle je GCPD." Dořekla jsem znepokojeně. Jerome vypadal zamyšleně, ale nic neříkal, když v tom. "Mayo!" Ozvalo se z dálky volání, které doprovázely hlasité kroky. Jerome na nic nečekal, chytnul mě za ruku a oba jsme začali utíkat. Už i jemu zdřejmě došlo, že se odtud neprostřílíme a tohle bude nejspíš naše jediná
šance. Krátce jsem se ohlédla a jak jsem předpokládala za námi dychtivě běžel strejda Jim. Oba jsme ještě zrychlili a s myšlenkou setřesení Jima zabočili v pravo. Po chvíli jsem se znovu ohlédla a naštěstí za námi neběžel, ale mohla to být otázka času než nás znovu dožene. Zatočili jsme do leva a před námi po pravé straně jsem zahlédla východ. Dost se mi ulevilo, ale to jen do chvíle, kdy jsem uslyšela hlasitý výstřel a ucítila ukrutnou bolest v oblasti břicha. Stlačila jsem si krvácející ránu a se syknutím padla na kolena. Podívala jsem se před sebe, ale místo toho kdo mě střelil jsem uviděla jen rozmazanou tvář. Začala se mi hrozně motat hlava. Upadla jsem na studenou zem a potom.......... Nic

Já vím, že hrozně dlouhou dobu nevyšla kapitola, i když jsem vám snad třikrát slibovala, že budou zase vycházet pravidelně, ale prostě je nestíhám psát.
Všechno mám až do konce vymyšlené, ale nestíhám to realizovat. Takže jsem se rozhodla, že kapitoly budou vycházet jak budu stíhat, protože je nechci uspěchat.
Snad mi to prominete 😪