Property of Psycho [Jerome Valeska]

Slehla se po něm zem

*O měsíc později*
První týden jsem zděšeně čekala, kdy se opět můj osud střetne s tím Jeromovým, ale někdo tam nahoře si asi pro mě přál trošku odpočinku, jelikož i další tři týdny jsem měla od všeho nebezpečí pokoj. Nechápala jsem a zároveň jsem ve svých myšlenkách nemohla dojít k tomu bodu, abych si vyjasnila, jestli to takhle vlastně není lepší. V posledním měsíci jsem na tom nebyla psychicky nejlépe, ale po tom všem, co se za poslední dobu událo jsem na tom vlastně nebyla zas tak špatně. Dost mi k tomu, ale dopomohl jeden špatný zlozvyk, co mi z legrace poradil nějaký Jimův kolega. Asi nikdo z nás tří nečekal, že to vážně zkusím a nakonec začnu kouřit..

Bylo zrovna deštivé odpoledne v Gothamském městě, když jsem se vracela z nemocniční prohlídky. Vše co Jerome spáchal na mém těle se podepsalo stejně dobře, jakož to už zmiňovaný Jerome. Doktor mi pověděl, že už po fyzické stránce vypadám lépe, ale ať pro jistotu nepočítám s úplnou zotaveností svých jizev, jelikož to nebude úplně možné. No jo, už do smrti budu vypadat jako bych se sebepoškozovala. Ale i přes to mám více jizev na duši než na svém těle a o tom, že přestávám vědět, kdo vlastně jsem ani nemluvím.
I když jsem někdy zapřemýšlela nad tím, co plánuje Jerome, tak v poslední době musím víc a víc myslet na svou budoucností a dost mě to děsí. Myslím si, že ať už je kdekoliv, tak kousek jeho si budu nosit vždycky sebou. A ta malinká část, co je za to ráda by asi vážně potřebovala pomoc. Nemůžu říct, že by se mi nedostavila psychologická pomoc, jelikož u psychologa trávím na přání GCPD 5 hodiny za týden. Vyšetřování té věci s Jeromem ještě pokračuje a Jim zařídil, abych do Arkhamu nešla dokud se to celé nedořeší a v nejlepším případě dokud se Jeromem nenajde. Aspoň něco dobrého v téhle hrozné situaci.
Z okénka služebního Jimova auta, které přiměřenou rychlostí mířilo do jeho bytu, jsem pozorovala prudký déšť, který zasáhl celé město. Z ničeho nic mě vytrhl z přemýšlení hlas, který se ozýval z policejní vysílačky. I když mě Jim vezl domů, tak byl zrovna ve službě, takže pro něj to nemohlo býti moc překvapivé. Jim si po poslechnutí zprávy, která oznamovala ozbrojenou loupež v klenotnictví i s rukojmími dost povzdychl a nevypadal zrovna spokojeně.
"Nestihnu tě odvést, je to důležité a sama jít nemůžeš, takže budeš muset jet se mnou a já mezitím zavolám někomu, kdo tě od tam, co nejdřív odveze" pověděl mi Jim mezitím, co otáčel směr jízdy a zapnul majáky. Jen jsem si znuděně povzdychla a dál sledovala ulice kolem nás.

Asi o pět minut později jsme dorazili na místo, kde už dvě auta GCPD stála. "Nikam nechoď nemusí to být bezpečné. Půjdu dělat svou práci a mezitím domluvím ať pro tebe někdo dojede" řekl Jim a bez čekání na mou odpověď vystoupil z auta. Podívala jsem se z okénka na scénu, která se odehrávala asi 15 metrů ode mě a kromě pár ozbrojených policistů jsem nic neobvyklého neviděla, jelikož se vše muselo odehrávat uvnitř obchodu. I když jsem seděla zavřená v autě daleko od všech, tak si nemyslím, že by Jimův nadřízený schválil ať jsem zde také.
Můj život v posledním měsíci je, ale tak nudný, že mi vlastně ani nevadilo jen tak sedět, pozorovat dění kolem a přemýšlet nad blbostmi. Po chvíli mě, ale stejně myšlenka na kouření vylákala ven z auta. Nebylo mi vyloženě řečeno ať zůstanu sedět v autě, takže když budu stát půl metru od auta, tak se snad svět nezboří. Deštník jsem neměla, takže jsem jenom ve své ne tolik teplé mikině vystoupila z auta, které ku podivu opět nebylo zamčené a doufala, že mé oblečení moc neprosákne studeným deštěm. Vytáhla jsem si jednu cigaretu ze své kráby, za kterou Jimovi peníze jeho kolegu určitě proklínají a po chvíli štěstí ji i přes déšť zapálila. Potáhla jsem si a mezitím se jen dívala jestli se náhodou situace v klenotnictví nezlepšuje. Vše vypadalo pořád stejně až na pár policistů a Jima, kteří někam (pravděpodobně v obchodě) zmizeli.
I přes to, že mi začínala být zima, tak mi déšť do vlasů a do obličeje dělal příjemně dobře narozdíl od studeného větru. Mezitím, co jsem postávala u auta si mě všimnul jeden z Jimových kolegů, který jak jsem už minule pochopila mě má jako jediný trochu v oblibě, a zamířil si to ke mně. Těžko říct jestli je to jen hodný člověk, jsem mu sympatická a nebo si chce jen šplhnout u Jima, ale i tak jsem ráda, že se na mě aspoň někdo dívá jako na normálního člověka.
"Asi by jsi měla raději čekat v autě ať ještě nenastydneš" řekl blonďák o trochu mladší než Jim. "5 minut na vzduchu ještě nikomu neublížilo" odpověděla jsem mu a usmála se.
"Za chvíli tu pro tebe bude kolega a odveze tě domů, kdyby se to tady náhodou zvrtlo" oznámil mi mezitím, co jsem zahodila dopalek a zašlápla ho do země. Na chápající souhlas jsem přikývla a blonďák s pousmáním odešel zpátky k práci. Po dalších pěti minutách stání venku akorát tentokrát bez důvodu jsem zahlédla přijíždět policejní auta jenom s řidičem. Konečně domů. Řidič ve služební uniformě s čepicí a slunečními brýlemi zaparkoval kousek za Jimovo auto. U stanice asi už svítí sluníčko, protože jinak si ty brýle
v dešti nedokážu vysvětlit.
Vytáhla jsem si z auta kabelku a pouze zabouchla dveře, jelikož klíče měl u sebe Jim. Došla jsem přímo k autu, ale jelikož řidič nevystoupil, tak jsem neměla jinou možnost než nastoupit, abych se minimálně zeptala jestli přijel pro mě. Posadila jsem se a než jsem ze sebe stihla vydat jedinou hlásku při pohledu na řidiče, tak mi došlo, co se právě děje. Hned jsem šáhla po klice, abych se dostala ven, ale on byl o dost rychlejší a obě ruce mi chytnul. Ze zadního sedadla vzal pouta a i přes moji snahu mi je během sekundy stihnul nasadit a bez jediného slova se bezmyšlenkovitě rozjel.
"Já říkal, že se vrátím." Rozesmál se zrzek a v plné rychlosti si sundal brýle i čepici. Byla jsem zaskočená. "Já- ja- jak-" koktala jsem zmateně a Jerome se jen pousmál. Z mé zmatenosti se z nenadání stal vztek. Byla jsem na něj tak naštvaná za to, jak mě málem nechal umřít, aby zachránil sebe před případným vězením a teď má tu drzost se pro mě bezdůvodně vrátit. "Ty jeden pošahanej debile okamžitě mě pusť" zařvala jsem a rozčíleně a trhala spoutanýma rukama.  "Ale ale, nějaká drzá dneska. Dávej si pozor na pusu holčičko. Nebo jsi snad za tu chvíli zapomněla, jak to u mě chodí?" Řekl Jerome docela klidným hlasem. "Proč ses pro mě do prdele vracel, když jsi mě jenom využil a málem nechal umřít někde na špinavé podlaze?" Vykřikla jsem rozrušeně. Emoce se ve mě míchaly tak, že jsem ani nevěděla jestli jsem víc naštvaná nebo smutná. Jerome neodpověděl jenom se dál věnoval řízení.
"Kam to jedeme? Jestli si myslíš, že je mezi náma všechno v pohodě a já budu zase skákat podle toho, jak pískáš, tak to se teda šeredně pleteš" začala jsem si nevědomě vyskakovat.
"Dlužíš mi obrovskou omluvu a dost vysvětlování. Nikam s tebou nechci. Potom všem jseš mi akorát odpornej" pokračovala jsem. "Nemůžu se na tebe ani podívat!.. Ty mi vážně nemáš, co k tomu říct??" Vykřikla jsem a auto prudce zastavilo.