Apollónova Dcera - Břemeno

Zpátky v táboře

"Floreto...." Zněla smutně.
"Mami?"
"My...my se rozhodli, že ti to ne-neřekneme."
Vykulila jsem oči, ale to vidět nemohla. "J-já-"
"Je mi to líto." Zněla, že se každou chvíli rozpláče. "Musíme ochránit zbytek rodiny. Doufám, že se do tábora dos-"
"Vy-už mě-nechcete?" Přerušila jsem ji.
"Tak to není! Musíme ochránit tvé sestry a-"
"Ty máš kam jít!" Zařval naštvaně nevlastní otec do telefonu. "Přestaň být sobecká a mysli na rodinu!"
"Ale já-"
"Musíme jít! Konec diskuze!"
"Máme tě rádi!" Křikla máma těsně před tím, než típli hovor.

.
.
.

Vystoupila jsem na konečné zastávce a doprovázel mě ten hlas, co jsem slyšela v Tartaru.

"Ani tvá vlastní rodina tě nechce! Jen zabíráš na světě místo a lidi kvůli tobě trpí!"

Někteří polobohové prý z Tartaru zešílí. Nebyla jsem hrdá na to, že mezi ně patřím, ale co se dalo dělat.
Každopádně jsem se ho naučila ignorovat, takže jsem v klidu vytáhla drachmu a povolala ten super taxík, který mi trošku zvedl náladu a zavezl mě do mého nového domova.

.
.
.

Když jsem stoupala na vrch Polokrevných, začalo snežit. Takže mě mírně překvapilo, že v táboře nesněžilo. Pak jsem si však vzpomněla na kouzelnou bariéru okolo tábora.

V táboře bylo o něco málo tepleji, než mimo něj, ale i tak to bylo na bundu.

"Oh moji bohové! Floreto!" Přiběhla ke mně Jane a skočila mi okolo krku. "Holka, co tu děláš?" Odtáhla se a nevěřícně si mě prohlížela.
"Řekla jsem si, že by bylo fajn vás zase vidět, než začne škola." Usmála jsem se. Ráda bych podotkla, že to byla poloviční pravda. Opravdu se mi stýskalo.
"Bohové! Will tě moc rád uvidí!"

Nevěnovala jsem jí pozornost, protože kolem nás prošel kluk, který jakoby Simonovi z oka vypadl, jen měl jinou barvu vlasů. Nikdy předtím jsem ho tu neviděla, ale i tak mi zamával, jako bychom byli staří známí.

Jane mě popadla za ruku a odtáhla dřív, než jsem stihla nad tím víc popřemýšlet.

.
.
.

"BAKEROVÁ SE VRÁTILA!" Zařvala Jane na celou marodku tak, že některé spící pacienty probudila.
"Floreto?" Rychlým krokem k nám přišel Will a uvěznil mě v pevném objetí.
"Na-zdar-Wi-lle." Nemohla jsem se nadechnout.
"Promiň." Pustil mě, ale hned jsem se mu pověsila kolem krku.
"Stýskalo se mi." Šeptla jsem.
"Mě taky."

Když se odtáhl, přiřítil se Marek.
"Oh ne! Ty ne!" Kníkla jsem.
S úsměvem nastavil náruč. "Nazdar ty krasavice!" Snažil se mě obejmout, ale já se začala točit okolo Willa.

"Co se tu děje?" Přišel na marodku Nico.
"Nicouši!" Chtěla jsem ho obejmout, ale věděla jsem, že by nebyl rád.
"Ty seš ještě naživu?" Uchechtl se.
"Taky tě ráda vidím." Potlačila jsem smích.

.
.
.

Takhle jsem se pozdravila s polovinou táborníků, Cheirónem, dokonce i s Tomem, který byl zvědavý, jestli jsem se opravdu vrátila. Pana D-ho jsem raději vynechala.
Bohužel jsem nemohla pozdravit Patrika, protože hledal další polokrevné, ani Ariu, která se vrátila k Lovu.

Sice bylo hrozné, že mě má vlastní rodina vyhnala. Jenže když jsem se vrátila zpět do tábora, úplně jsem na to zapomněla.

Bylo fajn být zase v táboře.