Apollónova Dcera - Břemeno

Po válce

Konečně! Konečně mí přátelé ty nestvůry zničili a poslali zpět do Tartaru!
Na marodce bylo sice spoustu zraněných, ale i tak se to tam trochu uklidnilo.
Ti, co zranění nebyli, navštěvovali své kamarády, nebo své drahé polovičky. Když jsem to tak sledovala, povšimla jsem si Willa, jak veškerou pozornost směřuje hlavně na Nica, který to jaksi přehnal s "podsvětní magií", či jak to nazvat. Kéž byste shledání  mého bratra s jeho přítelem viděli. Nejdřív objímání, pak Willovo kárání a nakonec objímání.

Já jsem se postarala o ty více zraněné, přičemž jsem využila své poslední síly, takže mě Will poslal hned do srubu, abych si odpočinula. Samozřejmě jsem se mu na to vykašlala a pomáhá dál.

.
.
.

Uběhly dva dny a já seděla na své posteli. Listovala jsem fotoalbem ve snaze si vzpomenout, kde jsem Apollóna viděla prvně.
Nejdřív mě napadlo, že zajdu za Weronike, aby mi s tím pomohla. Jenže se jí podařilo pouze na několik týdnů Oscuro uspat. O té důležité vzpomínce mi pouze řekla, že je nějak zablokovaná. Je to těžké na vysvětlení. Jako bych sama sobě bránila si vzpomenout. Tak či tak jsem jí za tu pomoc byla vděčná,

"Čauko, Flo!" Do pokoje vtrhl Marek a já se tak lekla, že jsem spadla z postele, přičemž se vetřelec začal smát.
"Neumíš klepat?" Snažila jsem se zadržet smích. Musela jsem uznat, že to byla komická situace.
"Oh! Promiň!" Zaklepal na dveře. "Mohu vstoupit?"
"Vaše žádost bude vyřízena za pět let." Sedla jsem si zpět na své místo.
"Ale!" Přešel ke mně a sedl si na mou postel. "Co to děláš?"
Prohlédla jsem si jeho novou jizvu na obličeji, vedla od čela, šikmo přes nos a končila na pravé tváři.
"Áh! Snažím si vzpomenout, kde jsem viděla otce poprvé. Tam se prý nachází další vodítko k vyřešení mého problému."
Přikývl na znamení, že chápe. Koukl se mi přes rameno.
"Kdo to je? Nevlastní táta?" Ukázal na jednu fotku.
Bylo na něm mé šestileté já s pusou od zmrzliny, které sedělo na lavičce vedle muže, který se smál. Pamatovala jsem si ten den moc dobře. Můj nevlastní táta mě vzal za odměnu na zmrzlinu, protože jsem se naučila na kole. Dle mého názoru jsem se na něm naučila dost pozdě, ale tehdy mi to bylo jedno.
"Jo, je." Musela jsem se pousmát. I když mě ten muž neměl rád a jen otcovskou lásku předstíral, tak jsem nedokázala zapomenout na ty časy, kdy jsem ho vnímala jako mého hrdinu, jako můj vzor.
Zamračil se. "Bylas roztomilá...kam se to podělo?!"
Natáhla jsem se pro polštář a flákla s ním Marka přes hlavu.
"Au! Co je? Je to pravda!" Smál se.
"Sklapni." Zasmála jsem se.