Apollónova Dcera - Břemeno

Stará známá

"Floreto!"
"Co zas?!"
"Jak se dostanem zpátky?!"

Abych to vysvětlila, jakmile jsme přistáli a slezli z té létající potvory, tak uletěla. Takže jsme byli bez dopravního prostředku.

"To vyřešíme pak." Odbyla jsem Harryho, který byl čím dál tím víc otravnější.
"Ale-"
"Pět minut! Buď aspoň pět minut zticha."
"Nemám tě rád!"
"Přidám tě na seznam."
"To je tak ohraná hláška." Řekl otráveně.
"Hele, já tě tu nechtěla. To tys mě vydíral, tak zmlkni."
Povzdechl si. "Poprvé jsem venku z tábora a ty mi to kazíš."
"Víš ty co? Jestli si pospíšíme, tak tě vezmu na kus dortu, ano?"
"Tak jo."

.
.
.

Byli jsme u zdi muzea a já po ní přejížděla prsty. Sice jsem si pořád na to setkání nemohla vzpomenout, ale měla jsem takové tušení, že v té zdi je ukryto to, pro co jsem si přišla.
Najednou jsem se zarazila. Nahmatala jsem vyrytou značku ve tvaru lyry. Sundala jsem si batoh ze zad a začala v něm hledat flétnu, která byla klíčem k získání informace.

"No ty vole! Floreto! Floreto Bakerová!" Přiběhla ke mně a k Harrymu, který se stydlivě za mě schoval, povědomá dívka.
"Danno?" Poznala jsem kamarádku ze školy, která mě objala.
"To je už doba! Jak se máš?" Odtáhla se.
"J-já dobře." Párkrát jsem zamrkal. "Jak ty?"
"Ale, znáš to." Začala si mě prohlížet. "Ta vojenská škola tě hodně změnila."
"Voje-?" Došlo mi, že takhle asi rodiče okecali můj odchod ze školy. "Jo tohle! No asi máš pravdu."
"Rozhodně mám! Proč si vlastně změnila školu?"
"Nah...už mě to tam nebavilo. Chtěla jsem změnu."
Svou pozornost zaměřila na boreásovce za mnou. Sklonila se.
"A kdo je tohle?"
"Tohle?" Rukou jsem Harryho vystrčila z jeho úkrytu. "To je Harry. Harry, to je Danna."
"Ahoj." Pípl.
"Hustý! Má bílé vlasy!"
"Jo no..."
"A ta barva působí docela přirozeně! U jakého kadeřníka si byl?"
"T-to...j-já si je ne-neobarvil." Namotal si pramen vlasů na prst.
"Cože?" Podivila se. Pak se podívala na mě a narovnala se. "Netrpí tím, tím syndromem? Tím...jak se to jmenuje?"
"Syndrom Marie Antoinetty?" Dořekla jsem za ní.
"Přesně tím! Trpíš, nebo ne?"
"J-já-" Koktal chlapec.
"On ještě neví, co to znamená. Ale asi ano." Zalhala jsem.
"Oh! Chudá-"
Zastavila jsem jí, aby Harryho neobjala. Už tak byl z toho rozrušený.
"Ráda jsem tě viděla, Danno, ale slíbila jsem Harrymu, že ho vezmu do muzea a-"
"Tak můžu jít s vámi! Ráda si s tebou zase pokecám!"
"Promiň, Danno. Harry, jak vidíš, se v blízkosti cizích lidí cítí nesvůj."
"Ale to-"
"F-Flo?" Ozval se boreásovec a zatahal mě za tričko. "Zase potřebuju na záchod."
"Šmarja...Hele, opravdu jsem tě ráda viděla, ale už musím, čau."
Popadla jsem kluka za ruku a rozeběhla se pryč.

"Já na něj ve skutečnosti nepotřebuju." Řekl Harry, když jsme se schovali za strom. "Chtěl jsem se jí jen zbavit."
"Chytrej kluk." Pochválila jsem ho.