Apollónova Dcera - Břemeno

Šimon

Když jsem se zase probudila, tak jsem zjistila, že jsem dehydratovaná. Natáhla jsem se tedy pro skleničku s vodou na vedlejším stolku.
"Brý ráno!"
Leknutím jsem vyprskla vodu a začala se dusit. Vůbec jsem si totiž nevšimla, že na vedlejším lůžku sedí blonďatá verze Simona, chcete-li Šimon, se zlomenou nohou.
"Ch-chceš mě zabít?" Podařilo se mi chytit dech.
"Možná někdy jindy." Ušklíbl se.
"Co tu vlastně děláš? Tedy jo, jasně, zlomená noha, ale...jak?"
"To je na dlouhé povídání."
"Jak vidíš, času mám dost."
"No a proč tu seš ty?"
"Ptala jsem se první."
"A já druhý."

Chvíli jsme tam tak seděli, než jsem nad tím mávla rukou.
"Kde je vůbec Scami?" Zeptala jsem se. "Od té doby, co ho Nico přivedl zpět, jsem ho neviděla."
(Vysvětleno ve 24.kapitole u ScamanderVaine)
"Asi někde trucuje, nebo trénuje." Odpověděl Šimon.
"To první....ne,ne. Nebudu zlá."
"Kdo jsi a cos udělala s Floretou?"
"Fakt vtipný."

Najednou se ke mně přihnala Sára s Orthosem. Ten na mě skočil, přičemž jsem hekla, protože byl těžký jak kráva. Začal mě olizovat.
"Klid, chlape, klid." Smála jsem se a snažila se svého mazlíka uklidnit.
"Flo!" Křikla Sára.
"Copak, prcku?"
"H-Harry mě chce vzít k jezeru!"
"To je báječné."
Šimon si odkašlal, aby na sebe upozornil. Jeho výraz říkal: A kdo mu to asi poradil?
Každopádně jsem dala sestře pár rad a odpověděla na pár otázek, než odběhla. Po pár minutách přiběhl za Šimonem Harry, který ho taky prosil o rady.

"Až bude svadba, chci být svědek." Řekla jsem, když Harry odešel. Ano, já družičkou být nechci. "Ty budeš družička!" Ukázala jsem na čaroděje.
"Cože?" Podíval se na mě.
"No co? Šaty by ti slušely."
"Rozhodně víc než tobě." Přikývl se smíchem.
"Kdybys neměl sádru, tak bych ti tu nohu uzdravila."
"To bys pro mě udělala?" Zeptal se překvapeně.
"Pro tebe ne. Pro sebe, nechci tě tady." Ušklíbla jsem se.
Šimon se zatvářil na oko ublíženě. "Tak dobře no."
"Ale no tak! Netvař se."
"Budu."
Podívala jsem se na Orthose, který na mě celou dobu ležel.
"Ortíku? Co kdybys rozveselil Šimona, hm?"
Na to se pes rozářil, přeskočil malou mezeru mezi lůžky a už olizoval blonďáka.
"Ne! Pře-" Chudák to nemohl doříct, jak ho Orthos olizoval. "Dobře! Vzdávám- Odvo-lej ho!"
"Ortí!" Poklepala jsem na své lůžko se zadrženým smíchem. Orthos mě poslechl.
Šimon odněkud vytáhl kus hadru a začal si stírat z obličeje psí sliny.
"Se už nemusíš sprchovat." Zavtipkovala jsem a Šimon mě probodl pohledem.